Otevřený e-mail generálu Pavlovi

Vážený pane generále a budoucí prezidente, je mi 25 let. Jsem vysokoškolský student. Studuji na Univerzitě Karlově v Praze. Každý víkend však utíkám do Hlučína, do Slezska.

K české národnosti se nehlásím. K Čechám ani k Moravě se rovněž nehlásím. Dříve, než se dostaneme k tomu, že jsem byl Vámi označen za obyvatele „moravskoslezské části Moravy,“ začněme trochu jinak.

Rozhodl jsem se vás volit ve druhém kole, i když s nutnou dávkou pocitu, že tak činím pouze z důvodu toho, že zkrátka nemám na výběr. Jste mnohonásobně lepší kandidát. Proč mám ale ony zdráhavé pocity? Není to z důvodu Vaší minulosti, není to z důvodů Vašich politických postojů v domácí a zahraniční politice. V těch postojích se na spoustě věcí shodneme.

Problém vězí jinde. Včera jste naznačil, že jste nejvíce pohořel zejména v ekonomicky neúspěšných a jinak problémových regionech. Podívám-li se na okres Opava, tak Andrej Babiš zde obdržel 42,71 % a vy jste obdržel 28,45 %. Podívám-li se na město Hlučín, tak Andrej Babiš zde obdržel 45,66 % a vy jste obdržel 27,97 %. Podobně vypadají výsledky i v ostatních obcích Hlučínska. Podíval jsem se zběžně na výsledky na úrovni všech obcí v rámci okresu. Pokud jste někde uspěl výrazněji (či dokonce Babiše porazil), zpravidla se zde jednalo o obce bývalého rakouského Opavska (historicky národnostně české obce), nikoliv o obce spadající do části bývalého pruského Ratibořska (tedy Hlučínska).

Jsme snad ekonomicky neúspěšný region? Ne, nejsme. Nezaměstnanost v ORP Hlučín v roce 2020 činila 2,2 %, v ORP Opava to bylo 3,2 % a v ORP Kravaře 3,6 %. Nezaměstnanost je zde takto nízká dlouhodobě. V ORP Hlučín se dokonce dlouho držela pod dvouprocentní hranicí (začínala tedy jedničkou). Proč?

Lidé jsou zde z důvodu historického vývoje zvyklí dojíždět za prací opravdu na dlouhé vzdálenosti (a to nejen třeba do Ostravy; zejména v 90. letech a na počátku tohoto století díky německému občanství spousta lidí u nás pracovala v SRN či v Rakousku), spousta lidí si vytvořila sama pracovní příležitosti přímo na území Hlučínska (v každé vesnici máte živnosti a drobné podniky různého druhu, žádná pasivita typická pro pohraničí).

Naší lidé vůbec nejsou pasivní, což dokládá obrovská řada kulturních, zájmových či jiných spolků, stejně tak vysoká volební účast v komunálních volbách. Vůbec účast v komunálních volbách je zde mnohonásobně vyšší než u voleb parlamentních. Obce na Hlučínsku jsou čisté a velmi udržované. Žádná šeď a oprýskané fasády. Ulice čisté, chodníky čisté. Žádná šlamperai, ale ordnung.

Typická je zde třeba vysoká kvalita bydlení (velké vícegenerační domy). Lidé si zde v časech socialismu stavěli domy svépomocí – navzájem si pomáhali. Jeden člověk si postavil svůj dům společně s kamarády, příbuznými a sousedy, kteří mu na stavbě pomáhali, ale po dokončení stavby montérky nesundal, protože šel právě pomáhat stavět další dům kamarádovi či příbuznému, co mu do té doby pomáhal při stavbě jeho domu. Kde se vzaly na stavbu peníze? Ano velmi často od příbuzných žijících v Západním Německu či od samotné západoněmecké vlády, co našim obyvatelům vyplácela důchody a také odškodnění válečným poškozencům, vdovám a sirotkům.

Přesto bych označil náš region za periferní. Ale není to typicky periferní region jako třeba Ústecko, Bruntálsko či Karvinsko. Periferní je úplně jiným způsobem. Dostaňme se k problémům, které prezident neřeší, ale které z nás právě činí onen periferní region.

Navzdory tomu, že náš region je na poměry Moravskoslezského kraje velmi bohatý a úspěšný, nemá žádnou pořádnou silnici. Již mnoho let se tu volá po obchvatu. Tisíce aut projíždí Hlučínskem směr Opava, onu hlavní silnici I/56 využívají i lidé ze samotných hlučínských vesnic.

Na Hlučínsku je 38 historických obcí. Čech není schopen pochopit jednu věc. „Proč nějaká oblast s vesnicemi potřebuje novou silnici?“ U Vás v Čechách mají vesnice 100, 200, 300 obyvatel. U nás začínáme tak na číslovce 1500, mnohé mají přes 2 tisíce, klidně i přes 3 obyvatel, máme zde i obce přes 4 a přes 5 tisíc obyvatel. Je to vysokou koncentrací průmyslu? Ale kdeže.

Když se podíváme na území Hlučínska, tak zjistíme, že průmysl se výrazněji prosadil jen v jeho východní části (dnes již zavřené petřkovické a koblovské doly, pak ještě můžeme zmínit Lichnovského továrnu na zpracování lnu – jedna z největších svého druhu v celém Německu, která po obsazení Československem zkrachovala). Stejný charakter má i oblast Horního Slezska, kam Hlučínsko před rokem 1920 patřilo. Tedy okres Ratiboř plus území dnešního Opolského vojvodství. Žádný velký průmysl, na rozdíl od Rybnicka či Katowicka. Ale i tam, na Ratibořsku a Opolsku, máte takto velké obce. Proč? Silná lokální identita, neochota se stěhovat pryč. Konzervatismus. Silné hornoslezanství.

Z důvodu takovéto velké hustoty zalidnění je tady takto velmi velká hustota dopravy, důležité silnice dosud není. A tak lidé z Hlučínska, co se chtějí dostat do své obce, plus lidé mířící ze severu na Opavu (směrem od Polska a Bohumína) prostě jedou přes Hlučínsko, přes obce – kolem domů – dělá to hluk, znečišťuje to, dělá to vrásky rodičům, kterým děti tady přes tu silnici přecházejí do školy.

Sice je zde čtyřproudová silnice několik kilometrů jižně od Hlučínska I/11 vedoucí z Ostravy-Poruby do Opavy. Tuto silnici však používají Ostravané a lidé mířící na Opavu směrem od jihu. Nikoliv samotní obyvatelé Hlučínska a lidé mířící na Opavu ze severu. To ještě umocňuje to, že směr Opava je dokonce z dálnice přes ono Hlučínsko ze severního směru vyznačen na všech cedulích.

Stejně tak to máme se železnicí. Pokud je nějaká budova na Hlučínsku v hrozném stavu, tak je to budova patřící státu. Tedy například budovy pošt. A právě budovy nádražní. Což jaksi poukazuje na neschopnost českého státu v kontrastu třeba se schopnostmi našich obcí (srovnání – třeba budovy základních škol). Není to jen o nádražních budovách.

Ještě v roce 1943 jste mohl v Kravařích či v Bolaticích nasednout na vlak. Byl jste na velmi významné trati. Směrem na sever byste se dostal přímým vlakem do Ratiboře, Opolí, Vratislavi a Berlína. Směrem na jih a západ do Opavy a Vídně. V roce 1945, kdy se Polsko územně posunulo na západ a za našimi hranicemi vystřídalo Německo (kam spadal do roku 1920 i náš region), byla trať na nových hranicích s Polskem zaslepena. Dnes mezi Kravařemi a Bolaticemi jezdí jen malý osobní vláček (poskakující na neudržované jednokolejce). Dokonce se minulý rok naznačovalo zrušení oné tratě! Té tratě, která je dodnes hojně využívaná. Všechny úseky postavené Pruskem zrušit?

Je zde i východní větev z Kravař směrem na Hlučín. Německé císařství původně plánovalo onu trať z Hlučína ještě prodloužit přes Petřkovice, Koblov a Šilheřovice, kde se měla napojit na hlavní železniční trať Bohumín-Německo. Československo po obsazení Hlučínska trať dobudovalo pouze do Petřkovic. Dnes již úsek Hlučín-Petřkovice neexistuje. Po válce byl změněn na tramvajovou trať a poté zrušen. Nemáme tedy vlakové spojení směr Ostrava, pouze spojení směr Opava – opět malým osobním vláčkem.

Tady jde vidět, jak „moc“ český stát území Hlučínska „zajímá.“ Není to jen o infrastruktuře. Dennodenně si pokládám otázku, zda vůbec k onomu českému státu a národu patříme. Toto podtrhují i Vaše výroky, které mne hluboce urazily. V rozhovoru pro Zprávy z Moravy. Tam jste Opavu označil za jedno z moravských měst a celé území Moravskoslezského kraje jste označil za „moravskoslezskou část Moravy.“

To podtrhuje jednu věc. Východ republiky je tedy územím českého národa a státu (ve škole se totiž učí dějiny Čech, nikoliv Moravy a Slezska), celému tomu východu se říká z geografického hlediska Morava (v tomto pokrouceném vědomí je východní hranice Moravy rozšířena o Slezsko, kdežto na západě Moravy je její území radikálně zmenšeno hranicemi uměle vytvořených krajů). Onen východ republiky ale v takovém vnímání nemá svou historii. Historie se odehrávala tak, jak se odehrávala v Čechách (a snad jen na území Čech). Tedy u nás bezčasí, bezhistoří, prázdné místo na mapě.

Do této „Moravy“ jste zařadil i území Slezska. A to nejen toho rakouského, ale i území Hlučínska. Naše území se již v roce 1742 stalo součástí Pruského království. V roce 1871 se stalo součástí Německého císařství. Spadalo do okresu Ratiboř, do Horního Slezska (centrum v Opolí), celé pruské Slezsko mělo centrum ve Vratislavi. Hlavním městem Pruska a celého Německa byl samozřejmě Berlín.

Odehrálo se u nás něco, co Češi dosud nepochopili a nejsou ochotni pochopit. Rennan to popsal celkem krásně, když se snažil argumentovat, proč by německy hovořící Alsasané měli patřit k Francouzům a Francii. Hovořil o konceptu „trpění s národem.“ Ano naši předci trpěli společné útrapy s národem německým. Bojovali za Prusko v napoleonských válkách, v prusko-rakouské válce, prusko-francouzské válce. Za Německo bojovali v první světové válce i v druhé světové válce. To do pruské a později do německé armády rukovali. Nikoliv do armády rakousko-uherské, nikoliv do československých legií.

Je zde silná lokální identita, kterou termínem „sever Moravy“ či „moravskoslezská část Moravy“ velmi pošlapáváte. Vždyť i preambule Ústavy ČR hovoří o občanech v Čechách, na Moravě A VE SLEZSKU. Ale opět se vraťme k jedné věci. Jsme periferie.

O našich dějinách se ve škole neučí. Slezsko ve školních atlasech ani zaznačeno není. Buď jsou zaznačeny české země jako celek, setkal jsem se ale i s tím, že naše území je zaznačeno i pod Moravu! A dokonce i v 19. století nikoliv pod Německo, ale pod Rakousko-Uhersko. Děti se u nás učí o českém národním obrození, dějinách českého národa, o tom, jak První republika byla skvělá. Opět si položme otázku, zda jsme tedy národnostní menšinou či zda jsme jakousi součástí českého národa, co se má ale vzdát vlastních dějin a specifik. Já jsem přesvědčen, že do českého národa nepatříme. Už jen z toho důvodu, že český národ za svá území pokládá většinou jen Čechy a Moravu. O území Slezska hovoří jako o severu Moravy. Slezsko jako by k českému státu a národu nepatřilo.

V Hlučíně na severu Moravy, v Kravařích na severu Moravy…

Přejděme k příběhu našich lidí. Od roku 1742 součást pruské části Slezska. Spousta lidí se u nás z robotních povinností vyvázala daleko dříve než v Rakousku. Živobytí si čím dál více s postupující modernizací lidé u nás nacházeli při stavbě průmyslových oblastí Horního Slezska (následně dojížděli pracovat do těchto oblastí). Ale nejen do Horního Slezska. Do celého Slezska, do Berlína či dokonce až do Porúří a Porýní vyjížděli na sezónní práce, někteří se tam usadili natrvalo, přičemž se svými příbuznými na Ratibořsku nadále zůstávali v kontaktu. Navzájem se i navštěvovali.

Prostě když jdu po Berlíně a vidím novogotické kostely z červených cihel, tak mám pocit, že i nějaký ten člověk od nás ho také stavěl. U staveb v Praze či v Brně tyto pocity nemám. Vůbec ony novogotické stavby z červených cihel, onen pruský a německý styl zástavby – ten na území bývalého Pruska mi tolik připomíná domov. Ať už jsem dnes na Hlučínsku, v polské části Horního Slezska či na území Německa.

Samozřejmě i školství zejména v letech 1871-1920 a 1938-1945 budovalo u nás německého člověka a německého vlastence. Učily se u nás německé dějiny a zeměpis. Vznikaly hasičské, kulturní, veteránské a jiné spolky v německém vlasteneckém duchu. Lidé jezdili na trh či za lékařem třeba do Ratiboře. Tam se dostávali do kontaktu s německým (a hlouběji hornoslezským) prostředím. To se u nás podepsalo i kulturně, na zvycích, na kroji, na folkloru. A na mentalitě, myšlení. „Deutsch gesinnt.“

Československo nebylo schopné pochopit, jak někdo, kdo německy mluví pouze v práci ve škole či na úřadech, ale v domácnosti mluví „po našemu“ (směsice velmi archaické češtiny, se silnou polskou příměsí a obrovským počtem slov, co jsou přejatá z němčiny), se nemůže hlásit k českému národu. Proč by se měli hlásit k českému národu? Nebylo u nás české národní obrození! Netrpěli jsme s českým národem. Nebojovali jsme pro českou myšlenku. Zaměřme se i na ono nářečí, které je nejen v Čechách, ale i na Moravě pro mnohé naprosto nesrozumitelné. Jak jiná slovní zásoba, skloňování a časování, tak spousta germanismů či onen silný polský/slezský přízvuk.

Když se po první světové válce rozhodlo o tom, že naše území má být zabráno Československem. Lidé protestovali, nechápali to. Psali se srdceryvné dopisy papeži („osvoboď nás z rukou našich českých protivníků, kteří nás od naši vlasti odtrhnouti chtějí“). Konalo se neoficiální referendum, kde 93,7 % hlasujících hlasovalo proti připojení k Československu. Marně.

Československo nás 4. února 1920 obsadilo. Spousta lidí přišla vznikem nové hranice na severu o práci. O způsob obživy. Zdejší ekonomika se dostala do obrovských potíží, vyjíždění za prací do Německa se rovněž zkomplikovalo. Lidé se museli ze svých vazeb směrem na sever hlouběji do Horního Slezska a Německa přeorientovat. Coby velmi konzervativním lidem jim to šlo velice těžce. Za časů ekonomické krize to ani nešlo. „Ty jsi Prajz? Nemáme práci ani pro Čechy. Táhni ke svým do Německa.“ Přišla bída. A tak lidé opět, již za vlády pána s knírkem, vyjížděli za prací do Německa. Tam dostávali mnohonásobně vyšší mzdy, než jaké by obdrželi v ČSR.

Mezitím se Československo celkem neúspěšně snažilo zdejší lidé počeštit. Němečtí učitelé byli propuštění. Školy byly čechizovány. Tam se tlačil český historický příběh. Pro naše lidi tolik cizí. Co má pruský Moravec, velmi hluboce věřící katolík, společného s Čechem, co svůj historický příběh odvíjí od husitství a náboženské reformace 16. století, přičemž období po Bílé hoře nazývá dobou temna?

Co má pruský Moravec, co žil na území Opavského či Krnovského knížectví v rámci Slezska a po roce 1742 v rámci Pruského království a Německého císařství, společného s Čechem v Českém království. Nic. Ona identita Moravce snad pramení z církevní příslušnosti oblasti pod Olomouckou (arci)diecézi. To z našich lidí ale nedělalo Čechy, ale dokonce ani Moravany, jak je chápeme dnes. Onen pruský Moravec netrpěl s Čechem, nebojoval a nežil pro českou myšlenku. Žil společně se Slezany (Vasrpoláky) a Němci v Horním Slezsku, v Prusku, v Německu.

Lidé, když nemohli mít německé státní školství, začali si zřizovat domácí výuku v němčině. Umět němčinu bylo důležité – přece obživa se nejlépe dala najít v Německu. A Německo se jevilo přece většině lidí bližší než ono Československo, což dokládají i volební výsledky.

Ve volbách v roce 1935 více než tři čtvrtiny hlasů pro jakoukoliv německou nacionalistickou stranu. Sudetoněmecká strana obdržela dvě třetiny všech hlasů. Na prvním místě skončila v 37 z 38 obcí. V té třicátéosmé to bylo těsně. Jak odlišné od sčítání lidu. To tvrdilo, že jen 7,5 % našich lidí jsou Němci.

Proč tomu tak bylo? Za stolem seděl komisař. Ten tvrdil – mluvíš po našemu, tak nejsi Němec. Přesvědčoval lidi, ať se nehlásí k německé národnosti. Ti, co to udělali. Tak těm to v roce 1921 po četných šikanách a přezkušování z němčiny přerazítkovali na moravskou, v roce 1930 na československou. Pak tito lidé dostávali pokuty za „uvedení nepravdivých údajů.“ Následně, když to nebyli schopni zaplatit, skončili ve vězení. Věznici v Hlučíně se posměšně říkalo Německý dům. Spousta lidí tedy v roce 1930 sama raději nahlásila národnost moravskou.

Velká část lidí dokonce od nás odešla po první či druhé světové válce do Německa. Prostě se nesmířili s životem v Československu. Už jen ten výčet u mé rodiny. Dva bratři prababičky, sestřenice prababičky, sestra pradědy, strejdové druhé prababičky, babiččina sestřenice… Dopisovali si s námi, volali nám, navštěvovali nás. Jak vždycky přijeli v těch Mercedesech, dali nám západoněmecké zboží. Měli jsme srovnání s tím, co bylo v Československu. K tomu nám Západní Německo stále posílalo peníze.

Když vidím onen historický příběh mých předků, mám problém se zcela identifikovat s českým státem a národem. Trpění s národem. Samozřejmě nejsem příznivec nacistické ideologie a cítím stud za to, co Německo za války provádělo. Ano. Necítím hořkost a utlačovanost coby Čech. Ale stud jako Němci v Německu.

Praděda z dědovy strany Rottenführer u Waffen-SS (bojoval v Polsku, Francii i v SSSR, od roku 1944 působil ve výcvikovém táboře SS v Benešově u Prahy, pak se snad i podílel na neúspěšném potlačování Pražského povstání). Po válce zavřený v uranových dolech v Jáchymově (jednu dobu odvlečen NKVD do Německa). Prababička z dědovy strany u Bund Deutscher Mädel. Její bratr padl v Luftwaffe, dva její bratři (rovněž bojující za Německo) raději zůstali po válce v Německu.

Praděda z babiččiny strany v Deutsches Jungvolk. Jeho otec Obergefreiter (nejnižší poddůstojnická hodnost) ve Wehrmachtu a člen NSV. Pět jeho strýců ve Wehrmachu (většinou poddůstojníci). Jeden z nich člen NSDAP a SA. Jeho strýc z matčiny strany vedoucí blokové buňky NSDAP a na konci války příslušník Volkssturmu. Prababička z babiččiny strany členka Jungmädelbund. Její sestra rovněž. Její bratr člen Deutsches Jungvolk, poté Hitlerjugend, poté narukoval do Říšské pracovní služby a pak snad v Bavorsku do Wehrmachtu. Několik jejích bratranců a strýců ve Wehrmachtu. Jeden její strýc staršího věku na konci války u Volkssturmu. Poté v českém lágru zemřel. Jejího dědu zabili leteckou bombou Rusové. Její otec u Organisation Todt, na konci války u Volkssturmu.

Po válce se stalo něco zajímavého. V časech totality, když tady byl jeden informační monopol. Němectví hodně ustoupilo do pozadí. Ještě rodiče mých prarodičů se mezi sebou bavili německy (při snaze něco před dětmi zatajit) či po našemu. Na své děti už ale mluvili česky. Po našemu se mohli učit jen od prarodičů. Ti rodiče, co na děti mluvili nadále po našemu, museli následně čelit tomu, že jejich potomci nevěděli, o čem je ve škole řeč. Měli obrovské problémy s češtinou. Neuměli psát diktáty, nebyli schopni sestavit českou větu.

Třeba moja oma (babička) jezdila z Hlučína do Kobeřic pomáhat svým bratrancům, co takto ve škole „plavali.“ Jejich rodiče ani prarodiče totiž česky moc sami neuměli. Přesto se nakonec čeština prosadila (ale s místními výrazy, se silným přízvukem). Stali se z našich lidí Češi? Troufám si tvrdit, že plnohodnotní Češi nejsou. S označením se za plnohodnotné Čechy mají u nás mnozí dodnes problém. Je zde silná místní a lokální identita (Prajzák), je zde vyšší procentuální podíl hlásících se ke slezské národnosti. Stále se zde najdou osoby hlásící se k národnosti německé. Po roce 1989 si polovina zdejších obyvatel vyřídila německé občanství. V Kravařích a Koutech toto občanství mají odhadem dokonce tři čtvrtiny obyvatel. Přesto náš region oblastí německého iredentismu není.

Jsou zde naopak vyšlapány cestičky k tomu, aby se nás region vytratil. Český stát a národ má své školství (dějepis, hudební výchova…). Má svá média. Má svůj informační monopol. Své filmy, seriály, zprávy, tisk…

Tedy to máme Hlučínsko. Z babiččiny strany odsud pochází pradědova rodina (zejména Hlučín, dále Závada, Píšť, Tvorkov, Ovsiště) i prababiččina rodina (Kobeřice). Ano všimněme si, že třeba Tvorkov a Ovsiště dnes leží v Polsku. Babička samotná vyrůstala v Kobeřicích a Hlučíně. Z dědovy strany z Hlučínska pochází prababiččina rodina (Koblov, Šilheřovice, Hať). Děda vyrůstal v Koblově.

Pradědova rodina z dědovy strany mi dává další rozhled a další argumenty. Jeho otec byl sudetský Němec z Herzogwaldu. Otázku sudetských Němců můžeme pokládat za uzavřenou.

Jeho matka byla Šlonzačka ze Starého Bohumína. předky z otcovy strany měla v Rakouském Slezsku – Starý Bohumín, Šunychl, Rychvald. Předky z matčiny strany měla v pruské části Bohumínska – Gorzyce (tam se narodila její matka), Olza i z rakouské čási Bohumínska – Šunychl. Jejím mateřským jazykem bylo místní nářečí po naszymu. Směsice archaické polštiny, němčiny a češtiny. Přesto se zde opět projevilo Rennanovo netrpění s národem. Těšínsko i Bohumínsko byly naposledy součástí Polska v roce 1327. Po roce 1742 se Bohumínsko rozdělilo na pruskou a rakouskou část. Po staletí nebylo součástí Polska. Tito lidé, Šlonzáci (spisovně česky Slezané), rozhodně rovněž netoužili po nějakém vyhlášení Československa. Po nějakém boji za českou věc.

A tak i přesto, že na Bohumínsko mířila přistěhovalecká masa z Haliče a polští obrozenci se zde snažili probudit v lidech polskost, část lidí byla k polskému národu chladná. Praprababička tedy chodila do německé školy, byť mohla chodit do školy polské. Za manžela si vzala do Starého Bohumína přistěhovalého Němce. Ve sčítáních lidu v roce 1910, 1921 a 1930 uvedla německou národnost.

Jejich děti rovněž chodily do německých škol. Rodina žila nejdříve v Hrušově, ale když tam začali převažovat Češi, tak se přestěhovali v roce 1926 jinam. Za řeku. Na Hlučínsko, do Koblova. To bylo pradědovi tehdy 7 let. Nechodil však v Koblově do školy. Jelikož se na Hlučínsko jeho rodina jen přistěhovala, mohl navštěvovat německé školy (což autochtonní obyvatelé Hlučínska nemohli, stát jim to znemožňoval, z německých škol hlučínské děti vyhazoval). Praděda tedy do školy jezdil až do Nového Bohumína. Dnes sídlo radnice. Opět ty červené cihly. Ta neogotika. Zbytek matčiny rodiny pochází z onoho Hlučínska, jak již bylo zmíněno.

Přejděme k otcově rodině. Rodina babičky žila rovněž v Bohumíně, ale klonila se spíše k polskému živlu. Část dokonce byli přistěhovalci z Haliče, část byli původní obyvatelé. Tito si spíše snad představovali, že Těšínsko se ocitne po první světové válce v Polsku. I tak skončilo v Československu. Za druhé světové války byli oběťmi nacistického režimu (utajená porážka prasete, otěhotnění prababičky v pracovním táboře se zajatým francouzským vojákem). Přežila jen babička. Poněkud jiný příběh Slezska. Ten polský. Ale rozhodně ne český!

Je třeba pro pořádek dodat, to už jsme v časech socialismu a Severomoravského kraje. Že můj děda z Bantic na Znojemsku s kořeny ve Francově Lhotě na Valašsku se přistěhoval do Bohumína v 60. letech po vyučením na valcíře. Patřil k mase přistěhovalců na Karvinsko, kteří v oblasti totálně převrstvili historickou paměť. Ti Moravané, Slováci, Češi, Romové.

Ale co ti místní? Němci z Bohumína (na rozdíl od Hlučínska) byli z většiny odsunutí (to máme polovinu obyvatel Starého i Nového Bohumína a Pudlova). Zbyli Šlonzáci, Poláci a ti, co již za První republiky (coby národnostně indiferentní) přijali českou identitu – i tito však mluvili předtím nářečím polštiny, jak paradoxní! Češi jak poleno! Tito byli doplnění o nové obyvatele, kteří, troufám si říct, ten region zničili.

Tolik zničených historických budov, vymazaná historická paměť, tolik paneláků. Dlouho jsem v tom Bohumíně i žil. Byl jsem tam ale nespokojený. Vadila mi ta šeď, ta pasivita obyvatel, ta oprýskanost. Ta převrstvená historická paměť. Připadalo mi to tam bez identity. Hlučínsko se mi zdálo vždycky lepší a hezčí. Měl jsem srovnání zejména s Markvartovicemi a Hlučínem, kde žili mí prarodiče a jiní příbuzní. Ale nutno říci, že i Bohumín se poslední roky zvednul. Nyní se pohybuji nejvíce na Hlučínsku.

Otázkou ale pořád je. Nakolik se mám považovat za Čecha. Jde vidět, že jsem z periferního regionu, z Hlučínska. Ale ne z ekonomického hlediska či z hlediska životní úrovně. Jsme z periferního regionu z hlediska toho, jaké pozornosti českého státu se nám dostává. A z hlediska toho, že snad ani nepatřím do českého národa.

Otázkou i je, na kolik mě má oslovit váš český lvíček coby symbol kampaně. Je to i můj symbol? Co se mě ale nejvíce dotklo je označení Opavy za jednoznačně moravské město a za označení Moravskoslezského kraje za „moravskoslezskou část Moravy.“ Vždyť s tím Slezskem se pojí ta obrovská specifika, která jsem zde vyjmenoval! No nic. Již mám zažádáno o osvědčení o státním občanství SRN. Uvažuji nad rezignovaným odchodem do Německa. Každopádně. V případě konfliktu, se budu jakýmkoliv způsobem snažit, pokud bude branná povinnost, rukovat k Bundeswehru, nikoliv do české armády. Proč? Německý stát a národ se mi nesnažil vnutit cizí historii a cizí identitu. Neuráží mě každý den používáním termínu „sever Moravy.“ Mí předci s tímto německým národem a státem po staletí žili, pro něj bojovali a trpěli. Zatímco v Praze mají stanici Českomoravská, v Berlíně mají stanici Schlesisches Tor.

Německo nám klidně mohlo to německé občanství vzít. Neudělalo to. Pořád jsme de iure německými občany. Nemuselo nám vyplácet důchody za časů toho nejtvrdšího socialismu. Ale vyplácelo. Československo nám část těch důchodů zabavovalo. A zbytek nám povinně směňovalo na bony. Nikdo z rodiny mé matky nemohl na jakoukoliv lepší střední školu.

Nemám důvod k Německu cítit něco špatného. Vůči českému státu a národu ale cítím hořkost. Snad i jako člověk, který je jimi obsazen, jimi podroben. Smýšlím tak i přesto, že nacionalismus je pro mě ideologie patřící do minulosti. I přesto, že mě nejvíce zajímá místní a regionální identita.

Takto proněmecky jsem nesmýšlel vždy. Toto smyšlení jsem nabyl právě oním českým ignorováním Slezska. Našich dějin, naší identity, na základě té neochoty se Slezskem počítat byť jen v rámci geografického rozdělení českého státu…

Cítím, že český stát nezajímám. Zda je vůbec český stát mým státem. Český národ mým národem. Pokud tento pocit u nás sdílejí i jiní. Tak je jasné, proč tolik lidí u nás slyší na Babiše. Nemusí jít jen o vztah ke Slezsku. Ale o vztah k regionu jako k takovému – tedy opomíjený severovýchod České republiky. Opuštění lidé prostě na něho slyší. Nejsou chudí, nejsou nezaměstnaní. Nežijí v bídě. Jsou periferie. Periferie, která k českému státu jako by nepatřila. A proto snad i na toho Babiše tolik slyší. Nikoho z Čechů nezajímáme. Jsme prostě „někde tam na Moravě.“

Váš volič

Adam Filák