Příběh mé slezské rodiny, aneb ve škole jsem se o tom neučil a neměl být učen

23. 12. 2021 7:00:00
Hodiny dějepisu vypadaly zhruba takto. Do 19. století u nás nebylo nic. Všichni přišli odjinud. A vytvořili novou společnost. Byli to Češi. Přišli z Čech či Moravy. A proto jsme se učili dějiny Čech. U nás: bezčasí a bezhistoří.

A toto byly veškeré informace, které o našem regionu v hodinách dějepisu zazněly.

Dějepis jsem měl rád. Pořád se někdy rád vžívám do určité doby a snažím si představit, jaké to asi tehdy bylo. Byl jsem velice nešťastný z toho, co nás učili ve škole. Že vlastně všichni naši předci sem přišli odjinud, přičemž jsem vůbec nevěděl, odkud. Připadal jsem si jaksi vykořeněný, bez identity. Měl jsem prostě přijmout, že jsme jakási odevšad přišlá masa, která se má sžít s českým příběhem. A ta malá hrstka lidí, co tu žila před 19. stoletím, to byli samozřejmě taky Češi. O dějinách bezprostředního okolí, kde jsem žil, ve škole nikdy nikdo nic neřekl. Tedy až na to, co jsem zmínil výše. Ale byli tu Češi.

Třeba i lidem na Hlučínsku je vtloukáno do hlavy, že i tady bylo České království (správná odpověď: Opavské a Krnovské knížectví, po roce 1742 Pruské království), že i tady bylo Rakousko-Uhersko (správná odpověď: Německé císařství), že i tady byla Morava (správná odpověď: pruská provincie Slezsko, v rámci ní správní obvod hlubčický, po roce 1818 okres Ratiboř). Že i tady byl Protektorát (správná odpověď: integrární součást Německé říše, součást Pruského/Horního Slezska). A to už nemluvím o identitě těch lidí, co tady podle školství měla být. Tu školní zmínku, že tu byla Morava, neberte úplně tak nějak na sto procent. Sice tu byla, ale odjakživa v ní žili Češi (správná odpověď: ne, obyvatelé Moravy se opravdu až do dob národního obrození za Čechy nepovažovali).

Když jsem se během mých středoškolských studií ptal mé matky, odkud tedy naši předci pocházejí, tak mi odvětila něco ve smyslu, že to je blbost, že by někdo pocházel odjinud. Že měla jednu omu z Kobeřic, druhu z Koblova, ale otatové, že neví, odkud přesně byli. Ale k jedním prarodičům jezdila do Hlučína, k druhým do Koblova a pak se jezdilo ještě na návštěvy k příbuzným do Kobeřic. A spousta příbuzných prý žila v Německu. Babičky od matky byly a jsou nositelkami ryze českých jmen: jedna byla Erna, druhá je Edeltrudis. U pradědů to poznat nešlo. Těm to počeštili. Z Hanse/Johanna se po válce stal Jan. A z Heinricha Jindřich. Takže ti byli Češi jak poleno tím pádem, bo české jméno. Na ja. "Bo" není české. Ale co už. "Na ja" vlastně taky ne.

O národnosti předků se nemluvilo nikdy. Jen tak nějak obecně viselo ve vzduchu, že jeden praděda byl někde ve Wehrmachtu (což se později ukázalo jako opravdu velké zjemnění reality). Tady opět "přispěchal na pomoc" český příběh s verzí, že se naše území stalo součástí Německa jen a pouze na základě Mnichova, a zdejší lidé, ač to byli Češi, museli proti své vůli rukovat do Wehrmachtu. Ale to o tom Mnichovu jsem věděl jen já, pokročilý. Mí spolužáci žili s tím, že u nás byl Protektorát. O chudácích Češích, co museli rukovat, jsem věděl pouze já. Guláš hadr.

To celé vykořenění bylo ještě umocněno tím, že jsem vyrůstal v Bohumíně, což je opravdu město vzrostlé z průmyslu. Prostě jsem byl takovým "nejistým Čechem."

Všude okolo sebe jsem viděl stavby z červených cihel. Nejen na Bohumínsku, ale i na Hlučínsku při návštěvě prarodičů a jiných příbuzných. Původně jsem ty stavby nenáviděl, činily můj region odlišným. Nikde jinde to nebylo. Chtěl jsem u nás kostely jako jinde. Historické stavby jako jinde. Jinde v Čechách a na Moravě samozřejmě. Dnes na naši velmi specifickou architekturu nedám dopustit. A nejen architekturu.

Zpětně si uvědomuji, jak to bylo naprosto patogenní. V roce 2015 jsem si jako čerstvý dospělý udělal výlet do Prahy. Po překročení hranic Čech mé srdce zaplesalo nad tím, jak jsem najednou na cedulích s názvy stanic viděl jména měst, která z onoho dějepisu znám. A která znám ze zpráv. No. Tak tady se to odehrávalo, ty "naše" dějiny. Tady je centrum národa! Zbytek je nezajímavý přílepek - nějaká Morava a Slezsko - nezajímavé, bez čehokoliv, rychle odtamtud - Praha mé cesty cíl.

Tady v Čechách všichni žili. Tu se tvořila historie. Konečně nejsem na nějakém vykořeněném území. V Praze první pohled na Pražský hrad směrem od konce Karlovy ulice (jak je ta světelná křižovatka) mne dohnal téměř k slzám. Ó, a to Národní muzeum, Národní divadlo. Češi Čechům. Čechy nadevše. Ještě jsem musel do Betlémské kaple, protože jsem onen český národní příběh přebral i s oněmi národními mýty. Rovněž jsem napadal moravistické spolky a bombardoval je komentáři a e-maily, jelikož mi rozbíjely mou českou pohádku. Omlouvám se.

Naopak jsem se přátelil s českými vlastenci (tak si říkají, nechme to tak) - celkem proslovanskými a proruskými nacionalisty, byť sám jsem se nikdy k panslavismu nehlásil a nějak jsem ho nikdy nepochopil (byl to pro mě jakýsi folklor českých vlastenců pohybujících se v Praze - no tak se hlásili k myšlenkám obrozenců z 19. století - dokonce jsem jim to rozmlouval, že to opravdu patří jen k těm obrozencům z 19. století). Ale logika - jsem hrdý Čech, a proto obdivuji pravoslavný kostel. Tuž co to je?

Z médií se k nám hrnul pojem "sever Moravy" a "severní Morava." Češi na severní Moravě. Slezsko jsem používal jen tehdy, když jsem chtěl české vlastence ujistit, že nejsem z regionu, kde jsou ti separatisti. Že u nás jsou hrdí Češi. Bo u nás není Morava, ale to Slezsko no. O něm jsem měl ale pouze povrchní znalosti.

Tam v těch kruzích jakože český příběh nadevše. Ten je třeba znát podrobně. Ale nějaké regionální dějiny znát netřeba. Regionální záležitost, která není součástí českých celonárodních dějin... Když jsem potom později chtěl, aby mi na svých stránkách publikovali něco k naší regionální historii, nepublikovali nic. Nehodící přeškrtněte.

Nelze říct, že by se má matka či její rodina považovali za Čechy. Ono dá se říci - nějaké české národní dějiny, místa české historie, nějaké přespolní zvyky či tradice - to jim bylo cizí. Dokonce se v první řadě považovali za Prajzáky. Problémem je, že tato identita ve mně byla dušena, jelikož otec jaksi činil vše pro to, aby se u mne tato identita nerozvinula. Matku si za její původ dobíral, vykládal různé vtipy a narážky atd...

Navíc celé to vykořenění bylo umocněno tím, že můj otec byl opravdu prototypem onoho člověka, o kterém jsme se učili ve škole. Na něho opravdu to, co jsme se učili ve škole, sedělo. Nutno říci, že polovina jeho předků taky nejsou z Čech či Moravy. Do Slezska přišel jeho valašský otec až v šedesátých letech - tedy ten z těch Čech či Moravy je. Avšak polovina předků jeho matky byla z Francie a do Slezska nikdy nezavítala. Podstatná část předků jeho matky byla původem z Haliče, přičemž na Těšínsko (konkrétněji Bohumínsko) přišla až v 19. století. Část babiččiných předků patřila k autochtonním obyvatelům Bohumínska a Těšínska. Jenže babička vyrůstala v náhradní rodině. Tím pádem se vždy můj otec hlásil zejména k původu svého otce - mého dědy.

Tedy různými slovními útoky a narážkami bylo Hlučínsko něco cizího. S tímto cizím jsem se setkával pokaždé, když jsem zavítal k matčiným rodičům - nejdříve do Markvartovic, poté do Hlučína. Nějak mi ale vždycky více seděla hlučínská mentalita, ta čistota, ten ordnung (pořádek), vše upravené, barevné, hezké. V kontrastu s tehdy ještě na mnoha místech ponurým a šedivým Bohumínem. Do Bohumína jsem taky dá se říci nepatřil. Nechtěl jsem patřit.

Situace se radikálně změnila po rozvodu rodičů, kdy jsem přesídlil k babičce do Hlučína. Když jsem s ní bydlel pod jednou střechou, začal jsem se ptát. Ona taky leccos nevěděla, jelikož je ročník 1953, a i její matka a otec toho moc k minulosti neříkali. Její rodiče mluvili mezi sebou německy (obzvláště, když chtěli zatajit něco před dětmi), ale německy své děti neučili. Dokonce i po našemu se oma učila od svých prarodičů. Její matka s ní od přestěhování z Kobeřic do Hlučína mluvila česky, bo to bylo moderní. O historii se tedy v její rodině moc nemluvilo. A v dědově rodině bylo snad i přímo zakázané o ní mluvit. Později jsem zjistil, proč. Člověk se tedy nemusí divit, že byl za socialismu prosazen termín "Severomoravský kraj, který byl odjakživa obýván Čechy."

Avšak to podstatné mi bylo sděleno: "nesmysl, mí předci pocházejí odtud - několik generací dozadu - Kobeřice, Hlučín - sem čista Prajzula."

Každopádně jsem dostal inspiraci se hlouběji ponořit do rodinné historie. Předtím jsem se ponořil do studia regionálních dějin. Ou, ono ten region má tady nějakou historii. A jak odlišnou a specifickou! Což mě ještě více nahlodalo, a nakonec jsem se tedy k prozkoumání rodinné historie odhodlal. Mezitím jsem začal propagovat naši regionální historii a zapojil se do různých aktivit, které by řekněme loajální příslušník českého národa a loajální český občan rozhodně nedělal. To celé vyústilo kampaní ke sčítání lidu 2021. Sám jsem do kolonky národnost napsal "slezská a německá" a s hujerohusitismem jsem se rozloučil kolonkou vyznání "římskokatolické" - to už jsem měl rodinný příběh rozepsaný - a velmi mne to ovlivnilo v tom, co jsem do těch kolonek napsal.

Nutno podotknout, že z části to zjišťování rodinné historie bylo jaksi popoháněno i ryze praktickou záležitostí. Při studiu regionálních dějin jsem se dočetl, že obrovská část lidí je u nás držiteli Staatsangehörigkeitsausweis (tedy osvědčení o německém státním občanství), a jsou tedy držiteli německého občanského průkazu a cestovního pasu. Řekl jsem si - hurá, doklad o původu. Mám přivandrovalecké příjmení (příjmení Filák po otci opravdu do Slezska nepatří). Tak aspoň nějaký doklad o původu si opatřím. Abych někam patřil. Konečně někam k nějakému regionu patřit. Hlásit se k odkazu předků. Mít nějakou jistější identitu. Předat odkaz předků následujícím generacím. A začal jsem pátrat. Brzy jsem zjistil, proč se o těch našich dějinách vlastně neučí. A proč se o tom v rodině nikdy moc nemluvilo.

Německý cestovní pas, kterým disponuje už snad více než polovina obyvatel Hlučínska.
Německý cestovní pas, kterým disponuje už snad více než polovina obyvatel Hlučínska. (https://en.wikipedia.org/)

Ponořme se tedy do rodinného příběhu

Matčina strana

Začnu matčinou stranou. Nejdříve budu mluvit o dědově rodině (tedy o 19. století, První republice i válce a poválečném dění), následně o babiččině rodině (opět se stejnou strukturou), přičemž se příběh spojí sňatkem babičky s dědou.

Doteď jsem mluvil o Hlučínsku, tudíž musím předem uvést vše na pravou míru. Příběh začíná dědovou rodinou. Dědův otec se společně se svými rodiči a sestrou přestěhoval na Hlučínsko až v roce 1926, kdy měl 7 let. Příběh tedy začíná v Sudetech, odkud pocházel pradědův otec. Nakrátko se "přehoupne" na Těšínsko (přesněji Bohumínsko), odkud pocházela pradědova matka. A právě až v roce 1926 na Hlučínsko. Naopak prababička byla z echt hlučínské rodiny a část textu věnovaná její rodině se na Hlučínsku odehrává celá. Echt hlučínská je i babiččina rodina (jak z pradědovy, tak z prababiččiny strany).

Dědova strana

Můj prapraděda se jmenoval Julius Kuhn a narodil se v roce 1877 v obci Herčivald (Herzogwald) v soudním okrese Dvorec/Dvorce (Hof), politickém okrese Moravský Beroun (Bärn), na Moravě. V této obci bydleli i oba prapradědovi rodiče – Franz Kuhn (narozen v roce 1841 v Herzogwaldu) a Maria Kuhn rozená Bayer. V Herzogwaldu se rovněž narodili prapradědův děda Antonius Kuhn (narozen v roce 1823 v Herzogwaldu) a jeho praděda Florian Kuhn (narozen v roce 1802 v Herzogwaldu). A takto bychom mohli pokračovat i dále hlouběji do historie.

Rodina Kuhnových patřila v rámci vesnice ke starousedlým rodinám, snad i k rodinám v rámci obce významným, čemuž napovídá to, že se v matrikách u jména praprapradědy Franze Kuhna uvádí přídomek „obyvatel Herzogwaldu.“ A různá další takováto oslovení nalezneme rovněž u jeho předků. Právě onen přídomek „soused“ či „obyvatel“ se zpravidla uváděl pouze u v rámci měst a vesnic majetnějších a významnějších osob. Na ono příjmení Kuhn lze již v rámci Herzogwaldu narazit v nejstarších na internetu digitalizovaných matrikách z konce 18. století.

Herzogwald patřil politicky pod území Moravy, přičemž však obec ležela nedaleko od moravsko-slezské zemské hranice. Etnograficky spadal pod okraj německé národopisné oblasti Jesenicka – oblasti na slezsko-moravském pomezí tehdy nacházející se po obou stranách zemských hranic. Obyvatelé zdejší oblasti mluvili regionální variantou slezské němčiny.

​V té době byla hustota příjmení Kuhn v rámci tohoto regionu velmi intenzivní – jednalo se zde o celkem běžné příjmení – nejvíce Kuhnů žilo v rámci současného okresu Opava právě v obci Herzogwald (Herčivald), kde se narodil prapraděda i jeho předci, a v nedalekých Hořejších Kunčicích (dnes součást Jakartovic u Opavy). Několik Kuhnů žilo i ve městě Dvorec, které bylo centrem oblasti, kam Herzogwald i Hořejší Kunčice spadaly. Příjmení Kuhn bylo hodně rozšířené i na slezské straně Jeseníků (například města Vrbno pod Pradědem a Bruntál s okolím) a v roce 1921 je u několika rodin dohledatelné i v samotné Opavě, početné bylo také v Krnově, Horním Benešově a v okolí těchto tří měst.

Herzogwald byl za časů Rakousko-Uherska z národnostního hlediska 100% německou obcí. Avšak byl rozdělen vnitřně – a to nábožensky – na katolíky (ke kterým patřili naši předkové – ke katolíkům patřili lidé s příjmením Kuhn nejen v Herzogwaldu, ale i v nedalekých Hořejších Kunčicích, v Opavě, Krnově, Horním Benešově i na slezské straně Jeseníků). V Herzogwaldu žila také početná protestantská komunita (existoval zde sbor Jednoty bratrské, vzniknuvší z potomků tajných německých evangelíků, u kterých se kdysi zastavovali Moravští bratři a jejich kazatelé). Ale v roce 1945 nedostal výjimku nikdo a odsunuti byli všichni. Herzogwald dnes již neexistuje – dnes je jeho území součástí města Budišova nad Budišovkou v okrese Opava pod názvem „Lesy“ – toto slovo celkem reálně popisuje stav tohoto území dnes.

Samotný prapraděda Julius se okolo roku 1900 společně se svými sourozenci z této chudé a zaostalé oblasti odstěhoval (tato oblast průmyslovou revolucí ještě více zchudla, protože se zdejší plátenictví stalo nekonkurenceschopným, a rovněž i zdejší břidlici z břidlicových dolů už nikdo nechtěl, poněvadž byl vynalezen daleko praktičtější materiál – eternit). Prapraděda Julius se tedy společně se svými sourozenci přestěhoval na tehdy rozvíjející se Těšínsko – zprvu se všichni usadili v Bohumíně.

Zde prapraděda potkal mou praprababičku Johannu rozenou Paloncy, která se narodila v roce 1885 v Bohumíně-městě, soudním okrese Bohumín, v Rakouském Slezsku (tedy v dnešním Starém Bohumíně). Otcem praprababičky byl Franz Paloncy, matkou Theresia Paloncy rozená Sikora.

Příjmení Paloncy/Palący (jehož nositelem byl praprababiččin otec Franz, a tedy i za svobodna samotná praprababička Johanna) je, pokud bychom se chtěli ponořit do nejhlubší historie, odvozeno z místního jména slovenské obce Plavnica – ono zakončení na ypsilon je slovenská adaptace maďarského adjektiva z osadního názvu.

Příjmení Paloncy se však postupem času stalo jedním z příjmení úzce spjatých s Bohumínskem a jeho okolím. Již na počátku 19. století byli Paloncyovi starousedlou a rozvětvenou rodinou v rámci Rychvaldu, což tehdy byla vesnice nedaleko Bohumína, která historicky spadá pod území Těšínska (nejdříve se jednalo o přímou součást Těšínského knížectví, následně o menší svobodné stavovské panství Rychvald). Postupem času se Paloncyovi „rozšířili“ i na území sousedního Záblatí, malé vesničky v rámci Těšínského knížectví.

Toto příjmení se však rovněž rozšířilo na historické Bohumínsko, které by správně nemělo být k Těšínsku přičítáno, protože se před rokem 1742 řadilo k Ratibořsku (do roku 1697 bylo součástí Ratibořského knížectví, přičemž v onom roce 1697 se stalo menším svobodným stavovským panstvím), avšak po roce 1742 bylo pravobřežní Bohumínsko (Starý Bohumín, Šunychl, Kopytov a Pudlov) jedinou historickou částí Ratibořska, která zůstala v habsburském soustátí, zbytek Ratibořska se ocitl v Prusku (včetně levobřežní části Bohumínska – levobřežní část města i se zámkem tzv. Pruský Bohumín – později zvaný Annaberg/Chalupki, dále poté vesnice Belšnice, Gořice, Odra, Olza, Rudyšvald, Uchylsko a Zabelkov). Řeka Odra tedy Bohumínsko rozdělila na pruskou a rakouskou část, které se od této doby odvíjely samostatně.

Pravobřežní (rakouské) Bohumínsko se tedy postupně po roce 1742 začalo přičítat k Těšínsku, přičemž si však zachovalo mnoho ze svých kulturních a lingvistických (jazykových) specifik, která ho od zbytku skutečného Těšínska nadále odlišovala. Jakmile někdo z Bohumínska hlouběji na Těšínsku promluvil, ihned šlo poznat, že nemluví jako místní. Na Bohumínsku se rovněž vyskytoval silný německý prvek – jak ve smyslu kulturním, tak ve smyslu jazykovém.

Na ono Bohumínsko (přesněji jeho rakouskou část) se příjmení Paloncy dostalo díky přiženění se nositelů tohoto příjmení z Rychvaldu do Šunychlu (okolo roku 1830) a následně, a to už v další generaci, z onoho Šunychlu do Bohumína-města/Starého Bohumína (okolo roku 1850), přičemž nositelé tohoto příjmení si za manželky vzali dívky pocházející právě z onoho Bohumínska.

Záznamy o praprababiččině otci Franzovi Paloncym je však obtížné dohledat, jelikož lidí s tímto jménem bylo na Bohumínsku (a v jeho okolí) opravdu velké množství. Je dokonce možné, že se narodil v pruské části Bohumínska, a tedy záznamy o něm v matrikách z rakouské části Bohumínska nenajdeme.

Záznamy však máme o praprababiččině matce, a to díky policejním přihláškám (a odhláškám). Matka praprababičky Johanny se jmenovala Theresia Paloncy rozená Sikora a pocházela z obce (Velké) Gořice (polsky Gorzyce, německy Groß Gorschütz), která náleží do té části Bohumínska, co i po roce 1742 zůstala v Prusku, přičemž v roce 1871 se stala součástí sjednoceného Německa. Obec (Velké) Gořice tehdy patřila pod okres Ratiboř. Otec praprababiččiny matky (tedy děda praprababičky Johanny) Johann Sikora i jeho předci zřejmě také pocházeli z (Velkých) Gořic.

Matka oné praprababiččiny matky (tedy babička praprababičky Johanny) se jmenovala Barbara Sikora rozená Pietraś/Petrasch a narodila se v roce 1822 v Šunychlu (vesnice v rámci Bohumínského panství, přesněji v jeho rakouské části), a to Matthiasovi Petraschovi. Tito Petraschovi (ve starších matrikách psáno Pietraschovi) se na rakouskou část Bohumínska přistěhovali (respektive nositelé tohoto příjmení přiženili) až v poslední třetině 18. století, přičemž původně jsou spjati s vesnicí Olza, která náleží do té části Bohumínska, jež po roce 1742 připadla Prusku.

Johann Sikora a Barbara Sikora rozená Pietraś/Petrasch (tedy rodiče prapraprababičky Theresie a prarodiče praprababičky Johanny) se až po narození své dcery Theresie usadili v Pudlově u Bohumína (vesnice náležející k Bohumínskému panství, přesněji k jeho rakouské části). Kdy se však z oněch pruských/německých (Velkých) Gořic do rakouského Pudlova přestěhovali, nelze s jistotou povědět. V Pudlově žili nejpozději v roce 1877, tedy v roce, kdy již pravděpodobně jejich dcera Theresia byla provdána za Franze Paloncyho z Bohumína-města/Starého Bohumína. V onom roce 1877 se do stejného města přivdala rovněž jejich druhá dcera Marianna, která se provdala za Franze Struchallu.

Abych tedy původ praprababičky Johanny Kuhn rozené Paloncy pro větší srozumitelnost shrnul. Její otec Franz Paloncy měl pravděpodobně předky z rakouské části Bohumínska a jeho bezprostředního okolí (Bohumín-město/Starý Bohumín, Šunychl, Rychvald). Její matka Theresia rozená Sikora měla předky z (Velkých) Gořic a Olzy (vesnic v rámci pruské části Bohumínska) a rovněž také ze Šunychlu (spadající do rakouské části Bohumínského panství). Prarodiče z její matčiny strany se během svého života z pruských/německých (Velkých) Gořic přestěhovali do rakouského Pudlova u Bohumína. Samotní praprababiččini rodiče po svatbě žili v Bohumíně-městě/Starém Bohumíně.

První zmínka o tom, že rodiče praprababičky Johanny Franz a Theresia Paloncyovi bydleli v Bohumíně-městě (Starém Bohumíně), máme z roku 1878, kdy se narodil jejich syn Josef. V roce 1883 následoval jejich syn Franz, v roce 1885 má praprababička Johanna a v roce 1890 jejich nejmladší syn Johann. Praprababiččin otec Franz pracoval jako železniční dělník. Rodina byla římskokatolického vyznání. Všechny své děti rodiče Paloncyovi posílali do německých škol. Byť je mohli přihlásit do škol polských, přihlásili je do škol německých. Tedy i samotná praprababička Johanna navštěvovala německé školy.

Většina obyvatel Bohumína (Starého Bohumína) a okolních vesnic (Šunychlu, Pudlova a Vrbice) se tehdy hlásila k německé obcovací řeči (potažmo "národnosti"), přičemž zde byla silná menšina lidí hlásících se k obcovací řeči polské. O nějakém českém živlu zde nemůže být ani řeč. Většinově polská byla pouze nedaleká obec Skřečoň. Z velké části české byly v rámci okolí Bohumínska v tehdejší době pouze dvě obce - Záblatí a nedaleký Rychvald.

Národnostně je však velice obtížné tehdejší obyvatele Starého Bohumína i celého Bohumínska někam zařadit. Bohumínsko patřilo v rámci celého Těšínska mezi nejvíce poněmčené oblasti. Kromě němčiny se zde používalo i tzv. po naszymu, tedy slezské nářečí polštiny, byť silně ovlivněné němčinou (obsahovalo plno germanismů, zejména pro vynálezy a skutečnosti vzniklé a vynalezené v 19. století) a rovněž bylo ovlivněno archaickou češtinou. Ono bohumínské po naszymu se však lišilo od po naszymu, které se používalo ve zbytku Těšínska. Naopak sdílelo mnohé rysy se slezskými nářečími sousedních pruských/německých obcí na Ratibořsku. Právě proto, že Bohumínsko původně patřilo k Ratibořsku, přičemž dokonce součástí (tehdy již pruského) Ratibořska nadále zůstávala levobřežní část Bohumínska.

Obyvatelé rakouské části Bohumínska se velice často nepovažovali ani za Němce, ani dokonce za Poláky. Ale za Šlonzáky, spisovně česky Slezany. Státně se identifikovali s Rakouskem. Chodit do německých škol bylo prostě v tehdejší době praktické a užitečné (němčina hlavní jazyk monarchie, zdejší podniky v rukách německých vlastníků, města jako Bílsko, Bohumín, Frýdek, Fryštát, Skočov, Strumeň či Těšín z podstatné části německojazyčná - tedy němčina "městským jazykem"). Polská národní myšlenka byla zdejším lidem velice často naprosto cizí. Vždyť naposledy byla tato oblast součástí Polska v roce 1327, a to v té době již velice rozdrobeného.

K německé obcovací řeči (de facto národnosti) se rovněž lidé na Těšínsku a Bohumínsku (zejména ve městech, dále v okolí Bílska a v okolí Bohumína) z části hlásili z praktického hlediska (vzdělání získali v němčině, a tudíž jako psaný a spisovný jazyk ovládali němčinu), z části to mohl být projev skutečné náklonnosti k německému prostředí, respektive odpor k tomu polskému, a naprostá lhostejnost k tomu již naprosto cizímu - českému. Mohlo se však jednat i o nátlak (třeba ze strany zaměstnavatele) - a to i v záležitosti posílání svých dětí do té či oné školy.

Je nutno zmínit to, že "podobně prakticky" začali na národnostní záležitosti zdejší lidé nahlížet i po roce 1918. A tak začali své děti posílat do českých škol a československý stát mohl začít rozvíjet úsilí změnit zdejší národnostní poměry (prostřednictvím školství - velmi důležitý nástroj pro počeštění, dále také zakládáním kulturních, sportovních a jiných spolků, zejména během hospodářské krize zvýhodňováním lidí hlásících se k Československu, a to všechno podpořeno a posíleno přistěhováním nového českého obyvatelstva). Zdejší území začalo Československo celkem úspěšně počešťovat.

Území, které do této doby spíše vykazovalo kombinaci polských, německých a ryze místních (slezských) znaků, začalo postupně ztrácet svůj specifický charakter, který tuto oblast činil jedinečnou. Rozpuštěno v česko-moravském moři. Nelze opomenout ani silný a podstatný židovský prvek, který naopak vzal za své z německého "přičinění." Bohumínsko se svým okolím před vyhlášením Československa, s výjimkou Záblatí a Rychvaldu, tedy určitě českou oblastí nebylo. A i v onom Záblatí či Rychvaldu jakási česká identita je až záležitostí moderní doby, v časech předmoderních se jejich obyvatelé za Čechy nepovažovali.

Co je podstatné, je to, že si prapraděda Julius Kuhn v rámci prostředí, do kterého se přestěhoval, našel svou ženu, a zejména to, že jeho žena Johanna německy zcela plynule mluvila. Zda se však stejně jako její manžel považovala přímo za Němku, to se dnes bohužel nemáme šanci dozvědět. V rakouském sčítání z roku 1910 a v obou prvorepublikových sčítáních lidu se stejně jako její manžel hlásila k národnosti i řeči německé a k vyznání římskokatolickému.

Mapa z časů Rakousko-Uherska znázorňující dominantní obcovací řeč (potažmo národnost) okolo města Oderberg (Bohumín). Růžově německá, modře/tyrkysově polská a zeleně česká. Kolečka znázorňují podíl hlasů pro Slezskou lidovou stranu a její kandidáty
Mapa z časů Rakousko-Uherska znázorňující dominantní obcovací řeč (potažmo národnost) okolo města Oderberg (Bohumín). Růžově německá, modře/tyrkysově polská a zeleně česká. Kolečka znázorňují podíl hlasů pro Slezskou lidovou stranu a její kandidáty (upload.wikimedia.org)

Zajímavostí je, že sňatek prapraděda Julius Kuhn s praprababičkou Johannou rozenou Paloncy uzavřeli ve Starém Bohumíně (v římskokatolickém kostele Narození Panny Marie) dne 8. června 1909 a jejich dcera Elfriede Marie Kuhn se narodila již v noci z 11. na 12. června 1909. Okolnosti toho všeho však bohužel samozřejmě ani matrika narození ani matrika sňatků nezmiňují.

Prapraděda Julius s praprababičkou Johannou zpočátku žili v Bohumíně, přesněji se usadili v té době velmi rychle a velmi dynamicky se rozvíjejícím Šunychlu-Bohumíně-Nádraží (dnešním Novém Bohumíně), přičemž zde žili do roku 1911. Prapraděda tehdy pracoval jako c. K. pracovník u finanční stráže – dnes bychom řekli u celní správy. Právě během života v Novém Bohumíně se prapradědovi s praprababičkou narodila již zmíněná Elfriede Marie Kuhn – první z jejich dvou dětí.

Tehdejší Nový Bohumín se stal domovem i pro praprababiččina bratra Johanna Paloncyho, který se zde přiženil ze Starého Bohumína (v roce 1919 se oženil v novobohumínském římskokatolickém kostele Božského srdce Páně s Ludmilou Pospischil). Tento Johann Paloncy dělal následně v roce 1933 své neteři Elfriede Marii Kuhn svědka na svatbě, kdy se v římskokatolickém kostele svatého Františka a Viktora v Hrušově provdala za Johanna Bogatschka ze Závady na Hlučínsku. Kuriózní je to, že onen matriční záznam z této svatby je jako jeden z mála hrušovských matričních záznamů z té doby napsán německy. Mezi českými zápisy je onen jeden německý matriční záznam.

V roce 1911 se Kuhnovi přestěhovali do nedalekého a již zmíněného, tehdy velmi dynamicky se rozvíjejícího a v té době velmi výstavního, Hrušova nad Odrou (ležícího na Těšínsku, konkrétně ve spádové oblasti Bohumína). Hrušov nad Odrou byl tehdy městysem, který byl z národnostního hlediska většinově německý, přičemž zde rovněž existovala polská a snad i ne příliš vyhraněná šlonzácká (slezská) menšina. Rovněž i menšina židovská. Tehdy stál již v Hrušově nový novogotický kostel a velké množství výstavních vil, výstavních bytových domů, fungovaly zde všechny služby, co by člověk od města požadoval. Rodina se usadila v domě číslo popisné 15 v bytě číslo 4 - dnes zřejmě tento dům nestojí. Hrušov se po roce 1945 demografickým složením začal čím dál tím více zhoršovat a povodně z roku 1997 tomu nasadily korunu – de facto zanikl, zbylo pouze velké množství vyloučených lokalit dnes obývanými Romy.

V roce 1919 se v Hrušově narodil můj praděda Hans Kuhn, v některých dokumentech psán také jako Johann Kuhn. Prapraděda Julius tehdy stále pracoval u finanční stráže. Samotný praděda Hans/Johann v Hrušově chodil na německou obecnou školu a po jejím vystudování nastoupil jako student do Německé měšťanské školy v Novém Bohumíně. I předtím však byl jeho život s Bohumínem spjat, jelikož až do své smrti v roce 1928 jeho babička Theresia Paloncy rozená Sikora žila v dnešním Starém Bohumíně v domě číslo popisné 286 (před rokem 1924 zřejmě na jiné adrese, konkrétně v dnes již nestojícím domě blíže náměstí).

Hrušov, Rakouské Slezsko, pohled z Landeku
Hrušov, Rakouské Slezsko, pohled z Landeku

Za První republiky získával Hrušov čím dál tím více český charakter a Němci zde lidově řečeno začali ztrácet půdu pod nohama. V roce 1926, kdy pradědovi Hansovi bylo 7 let, se Kuhnovi z Hrušova přestěhovali do domu číslo popisné 169 v Koblově na Hlučínsku – jednalo se zde o sousední obec, avšak ležící již „za řekou“ na území, které bylo v letech 1742-1920 součástí Pruska, respektive v letech 1871-1920 součástí sjednoceného Německa.

V rámci Pruska/Německa ono území pozdějšího Hlučínska fungovalo nejdříve jako součást Hlubčicka, přičemž však v roce 1818 bylo přeřazeno pod okres Ratiboř v rámci vládního obvodu Opolí (Horního Slezska) a provincie Slezsko. S Ratibořskem zůstalo spjato až do roku 1920. Před rokem 1742 bylo jeho území součástí dvou slezských knížectví - z větší části Opavského a z menší části Krnovského, a to v rámci habsburského soustátí (resp. českých zemí). Československem bylo toto území obsazeno v roce 1920 na základě Versailleské mírové dohody, a to v rozporu s přáním a cítěním zdejšího obyvatelstva. Československo k celé věci přistupovalo tak, že "osvobozuje dávno ztracené území před hrozbou totální germanizace." Jak si ono osvobozování Československo představovalo, nastínilo v následujících měsících a letech.

Vraťme se do Koblova a ke Kuhnům. Samotný dům číslo popisné 169 patřil rodině Havlických (manželé Josef a Marta Havličtí/Hawlitzki pocházeli přímo z Koblova) – tato rodina v domě rovněž žila, přičemž jeho část pronajímala nájemníkům, kterými se Kuhnovi nejpozději v lednu 1927 stali (mnohé dokumenty zmiňují to, že v Koblově bydleli už v roce 1926). Koblov prapraděda Julius Kuhn určitě znal - byl přeci celník, a právě Koblov a Hrušov od sebe až do roku 1920 oddělovala státní hranice.

Tomu, že se v onom roce 1926 Kuhnovi přestěhovali z Hrušova, kde se Němci z původní většiny stávali čím dál tím méně podstatnou menšinou, do domu v Koblově mezi "své lidi," jaksi nasvědčuje i jeden zajímavý fakt. Na první pohled (pokud se podíváme na oficiální výsledky sčítání lidu) to může působit nelogicky, jelikož podle oficiálních statistik ČSR byl Koblov národnostně téměř "čistě československou, tzn. českou, vesnicí." Hawlitzčtí mají hrob na koblovském hřbitově hned vedle hrobu Kuhnových. Na hrobu si Hawlitzčtí dali text napsaný výhradně německy. A samozřejmě frakturou. Ale v rámci Koblova (i celého Hlučínska) tito Hawlitzčtí svým intenzivním (pro)německým smýšlením nijak nevybočovali.

Přestěhování z dříve rakouského Hrušova do dříve německého Koblova bylo patrně pro pradědu Hanse/Johanna osudným, protože z Koblova pocházela má prababička Erna rozená Palochová, jeho budoucí žena – ta se v Koblově v roce 1925 přímo narodila. Patřila mezi autochtonní obyvatele Hlučínska – mezi německy smýšlející, proněmecky se orientující, avšak „moravsky“ hovořící obyvatele historického Pruského Slezska (přesněji té části, co spadá pod moravskou církevní provincii - olomouckou arcidiecézi) – takzvané pruské Moravce.

Tito lidé byli téměř 180 let trvající pruskou vládou velice ovlivněni. Své hospodářské, sociální, ekonomické, osobní, kulturní a jiné vazby přesměrovali směrem na okresní město Ratiboř - z národnostního i jazykového hlediska většinově německé město, jedno z historicky nejvýznamnějších měst Horního Slezska. Dostávali se do styku s lidmi z jiných oblastí ratibořského okresu, samozřejmě i z jiných částí pruského Horního Slezska i celého Pruska. Naopak od českých zemí byli odděleni. Po celé generace rukovali do pruské a později do německé armády. Častokrát za prací dojížděli někam v rámci okresu Ratiboř, ale i hlouběji do Německa (hodně lidí dokonce jezdilo na sezónní práce - stavět hornoslezskou průmyslovou oblast, následně pracovat v této oblasti, avšak byli i lidé, co jezdili na sezónní práce třeba až do Porýní či Porúří). Po sjednocení Německa se i zdejší (od roku 1872 zcela německojazyčné) školství zaměřilo na budování německého člověka v německém vlasteneckém duchu.

Zejména od devadesátých let 19. století začaly vznikat různé hasičské, kulturní, sportovní, veteránské a jiné spolky fungující v německém vlasteneckém duchu. Zdejší lidé postupně přejali pruskou státní identitu a dá se říci, že generace, co byla na počátku 20. století v produktivním věku, již byla integrována do německého státního a politického národa. I ve smyslu jazykovém se pomyslný jazýček na vahách přiklonil k německému prostředí. Ve škole, na úřadech a v zaměstnání se používala němčina.

Byť zejména díky římskokatolické církvi si zdejší lidé udržovali nadále místní slovanský jazyk (avšak plný germanismů). Čemu ale církev házela klacky pod nohy, byl paradoxně český nacionalismus (spojovaný s husity a odpadlictvím od víry). Starší generace kněží propagovala identitu Moravců a zdejší jazyk nazývala moravským (území i tehdy spadalo pod olomouckou arcidiecézi). Nepropagovala však identitu "odpadlických zrádcovských husitských Čechů." Je rozdíl mezi tím být hrdým Moravcem, a být hrdým Čechem.

A tak se stalo, že místní obyvatelé sami sebe považovali za Moravce, ale přespolní, co ovládali spisovnou češtinu, považovali za cizince, za Čechy. Pruští Moravci sami sebe jakožto Čechy nevnímali. Spisovná čeština byla pro místní obyvatele odlišným jazykem. Místní nářečí pro ně bylo jakýmsi samostatným jazykem, odlišným od toho českého. Dokonce to zašlo tak daleko, že knihy tištěné švabachem či frakturou označovali pruští Moravci za "moravské," kdežto knihy tištěné latinkou za "české." Je nutno zmínit to, že velká část místních latinku vůbec neovládala či ji dokázala přečíst jen s obtížemi. Před rokem 1920 se zde totiž v tištěné formě používal spíše švabach či fraktura, jako psací písmo pak kurent.

Mladší generace kněží, co získala své vzdělání již na území Pruska, sice ještě mohla mluvit moravsky (a tento jazyk používat i při bohoslužbách), ale její příslušníci vystupovali již jako příkladní němečtí vlastenci, vzorní němečtí občané a poddaní německého císaře. Dokonce začal narůstat počet kněží, co upřednostňovali či výhradně používali němčinu, přičemž mnozí z nich už moravštinu ani neovládali.

Ono vlastně být tím vzorným německým občanem nebylo vůbec nepříjemné. Německo totiž mělo něco jménem sociální systém (tzn. sociální a materiální zabezpečení) a povinné zdravotní pojištění. Každý si toto může porovnat s Rakouskem. Stejně tak se Prusko vyznačovalo disciplinovaností, čistotou, řádem, pořádkem a jistou exaktností. Rakousko se lidem jevilo jako šlamperai, kde to prostě nefunguje. Pruský "ordnung" versus rakouská "šlamperai."

V Německém císařství se již od roku 1871, tedy od samotného sjednocení Německa, do Říšského sněmu volilo na základě všeobecného a rovného volebního práva pro všechny muže. V Rakousku si na toto museli voliči počkat až do roku 1907. Území obývané pruskými Moravci bylo jednou z tradičních bašt katolické Deutsche Zentrumspartei. Teprve až v samotném závěru období příslušnosti území Hlučínska k Německu (obzvláště pak ve volbách v roce 1919) se zde začala výrazněji prosazovat německá sociální demokracie (zejména v havířských obcích na východě regionu). Pro Čechy pak bylo po roce 1920 obrovským překvapením to, že většina Moravců dávala přednost německým stranám před českými i v rámci Československa. Toť vše k "češství" zdejšího obyvatelstva.

Vraťme se k rodinnému příběhu. Je třeba si něco říct k původu mé prababičky Erny Kuhnové rozené Palochové z Koblova.

Otec prababičky Erny se jmenoval Emil Paloch a narodil se v roce 1890 v Šilheřovicích na Hlučínsku, přičemž s rodiči a sourozenci žil v Koblově již od roku 1892, konkrétně v domě číslo 106. Prapraděda tedy v Koblově žil od svých dvou let. Předci z jeho otcovy strany pocházeli vesměs z Hatě na Hlučínsku a z malé části také ze Šilheřovic na Hlučínsku (byl syn Josepha Palocha a vnuk Valentyna Palocha a Marianny rozené Kostelnik a pravnuk Matthäuse Palocha a Franziscy Paloch rozené Kostka), z matčiny strany měl prapraděda předky ze Šilheřovic – byl synem Anny Paloch rozené Schaschek a vnuk Loreznze Schaschka. Kromě Koblova, Hatě a Šilheřovic byl život prapradědy Emila Palocha rovněž silně spjat s Petřkovicemi na Hlučínsku, kde na šachtě Oskar pracoval coby havíř.

Jeho manželka, matka mé prababičky Erny, se jmenovala Maria Paloch rozená Mrasek a narodila se v roce 1895 v Hrušově na Těšínsku. Co se týče předků praprababičky, tak ti z její otcovy strany pocházeli z Koblova na Hlučínsku (byla dcerou Rudolfa Mraska – havíře pracujícího v Petřkovicích na Hlučínsku a vnučkou Antona a Marianny Mrasek z Koblova). Z Koblova pocházeli i její předci z matčiny strany (byla dcerou Emilie Mrasek rozené Dziadel/Dzadel a vnučkou Petera Dziadel/Dzadel a Franziscy Dziadel/Dzadel rozené Lischka).

Dva tvary příjmení jsou zde z toho důvodu, že toto příjmení bylo po vzniku Německého císařství poněmčeno do německy znějícího tvaru. Onen tvar Dzadel nebyl nejvíce poněmčeným tvarem – těsně před první světovou válkou bylo už předtím poněmčené příjmení Dzadel poněmčeno do ještě více německy znějícího Drudel. Otázkou je to, zda toto příjmení bylo po roce 1920 nějakým způsobem počeštěno, nebo zda se „pouze“ z Hlučínska zcela vytratilo. Předkové prababiččiny matky tedy pocházeli přímo z německého Koblova.

Samotná praprababička Maria Mrasek provdaná Paloch se však narodila v sousedním rakouském Hrušově - tam se však pravděpodobně praprababička pouze narodila, jelikož její rodiče měli trvalý pobyt i tehdy přihlášen v Koblově, přičemž žili v domě číslo popisné 5.

Zajímavostí je, že samotná praprababička získala domovské právo v Koblově až rok po svém narození – první rok svého života tedy disponovala domovským právem v Hrušově – celé to je zapříčiněno zřejmě tím, že se v onom Hrušově narodila, byť pravděpodobně ihned po svém narození žila v Koblově (i ona vyrůstala v onom domě číslo popisné 5).

Je si třeba uvědomit, že Koblov byl tehdy vesnicí, kdežto Hrušov již prosperujícím městysem s veškerými službami – mohlo se tedy něco přihodit, přičemž Hrušov byl nejbližším "městem," kde šlo případné komplikace řešit. Je si třeba uvědomit, že německo-rakouské hranice byly v té době celkem volně překročitelné.

Koblov (okres Ratiboř) za časů Německého císařství
Koblov (okres Ratiboř) za časů Německého císařství

Je nutno zmínit to, že v rodině prababiččiny matky pravděpodobně jako dorozumívací jazyk byla ve větší intenzitě používána němčina – dokonce i První republika prababiččina dědu Rudolfa Mraska/Mrázka (tedy otce prababiččiny matky) i jeho potomky, přesněji ty, co s ním ještě v roce 1921 v Koblově žili v jedné domácnosti, byla ochotna zaevidovat jako osoby německé národnosti. Tedy s výjimkou jeho manželky Emilie Mrasek rozené Dziadel/Dzadel (tedy matky prababiččiny matky), které byla německá národnost úřady po posouzení „objektivní skutečnosti“ přeškrtána a následně úředně přerazítkovaná na moravskou.

Pro pořádek by se slušelo dodat, že naopak Anna Paloch rozená Schaschek, tedy matka prababiččina otce, byla jediným naším přímým předkem (počítám k tomu i babiččinu rodinu), který se v roce 1921 přihlásil k moravské národnosti sám, a to zcela dobrovolně a na základě vlastního přesvědčení. Nikdo jiný z našich přímých předků se v roce 1921 dobrovolně k této národnosti nepřihlásil.

Naprostá většina z nich udávala národnost německou, menší část nesdělila žádný údaj (nebo sdělila údaj nejednoznačný tím způsobem, že komisaři uvedla dva mateřské jazyky – ti, co tak učinili, uvažovali například způsobem "sem Moravec, ale s deutsch gesinnt" či "Ich spreche Mährisch, aber mein Herz ist Deutsch" nebo "Ich spreche Mährisch, aber ich bin Deutscher"...) – národnost jim tedy následně přiřadil až komisař sám na základě vlastního uvážení.

Ani moravská národnost, ke které se prapraprababička jako jediná z našich předků přihlásila sama a dobrovolně, však nebyla obyvateli Hlučínska vnímána jako česká, ale jako čistě místní – v té době se vztahující již pouze k pruské části olomoucké arcidiecéze. Jako českou ji však braly československé úřady. Praprapraděda Joseph Paloch, otec prababiččina otce Emila Palocha, již v roce 1921, tedy v roce sčítání, nežil.

Prapraděda Emil Paloch s praprababičkou Marií rozenou Mrasek uzavřeli sňatek již před první světovou válkou (pravděpodobně v ludgeřovickém kostele sv. Mikuláše plus ještě musela proběhnout civilní forma na úřadě). V roce 1914 se jim narodil první syn Wilhelm, v roce 1919 dcera Elisabeth a v roce 1920 syn Gerhard. První republika však nebyla ochotná německou identitu rodiny akceptovat, což se projevilo i počeštěním jmen potomků Emila a Marie Palochových – z Wilhelma se stal Vilém, z Elisabeth Alžběta a z Gerharda Gahard.

Snad i po zkušenostech s nedobrovolným počešťováním jmen svých potomků vybrali Palochovi pro další své děti jména, pro která český ekvivalent neexistuje. V roce 1924 se jim tedy narodil syn Reinhold.

V roce 1925 se jim ještě narodila dvojčata, byť nakonec přežilo pouze jedno z nich – má prababička. Ta dostala rovněž nepočeštitelné jméno Erna, celým jménem tedy byla Erna Palochová. Společně se svými rodiči a čtyřmi sourozenci žila postupně v domech číslo popisné 8, 5 a 173. Poslední zmiňovaný dům se dnes nachází na ulici Podsedliště.

Otázkou je, co bylo mateřským jazykem mé prababičky Erny. Jejím mateřským jazykem snad byla východní varianta hlučínského nářečí – v Koblově se hovořilo takzvaným po našymu. Koblovskému nářečí se říkalo po našymu, nikoliv po našemu, jak se říkalo hlučínskému nářečí ve většině ostatních hlučínských vesnic. To celkem napovídá tomu, že se zdejší řeč od zbytku Hlučínska lišila – sice obsahovala pro celou oblast tolik typické germanismy, avšak vyskytovalo se v ní mnoho pro zbytek oblasti netypických slov a tvarů. Plynule však na úrovni rodilé mluvčí prababička ovládala i němčinu (ta byla mateřským jazykem pradědy - jejího pozdějšího manžela) a ve škole se samozřejmě naučila česky, poněvadž jí coby jako autochtonní obyvatelce Hlučínska bylo československým státem znemožněno chodit do německých škol. Je však ale možné, že mateřským jazykem prababičky byla němčina (ta se totiž ve větší míře užívala v rodině její matky), přičemž až poté se naučila po našymu a česky.

Pro pořádek by se slušelo dodat, že si její budoucí manžel na Německé měšťanské škole v Novém Bohumíně zvolil češtinu jako volitelný cizí jazyk a měl z ní samé jedničky - jazyková bariéra mezi pradědou a prababičkou tedy nehrozila.

Vztah rodiny prababičky Erny k První republice byl odmítavý, čemuž napovídá i jeden zajímavý fakt – v roce 1925 byl její strýc Alois Paloch v Petřkovicích policií zadržen a následně proti němu bylo vedeno trestní řízení za veřejný zpěv písně Die Wacht am Rhein.

Praděda Hans Kuhn se s prababičkou Ernou Palochovou seznámil buďto ve druhé polovině 30. let, nebo až za války během jeho dovolených v Koblově.

Zpět tedy k pradědovi a jeho rodině. Praděda Hans od roku 1934 (tedy od svých 15 let) pracoval jako obchodní příručí ve firmě Kassler v Novém Bohumíně, což byl obchod s nábytkem (pro budoucí dění celkem paradoxně s židovským majitelem!). Pradědův otec byl už tehdy v důchodu – otázkou tedy je, jaké měl tehdy zdraví. Praděda tedy už od roku 1934 nestudoval a musel pracovat. Je třeba zmínit to, že prapraděda Julius Kuhn zemřel již v roce 1936 na mrtvici, a to ve svém posledním domově - v Koblově v domě číslo popisné 169. Rodina v té době asi nebyla v dobré finanční situaci. V té době byla již většina obyvatel Koblova nakloněna k Sudetoněmecké straně.

V květnu 1938 ovládla zastupitelstvo Koblova Sudetoněmecká strana. Až tehdy obec Koblov přiznala pradědovi Hansovi a jeho matce Johanně domovské právo v obci. Do této doby, byť žili v Koblově (a měli zde přihlášené rovněž trvalé bydliště), byli stále domovsky příslušní do Hrušova.

Přišel Mnichov 1938. Koblov (i Herzogwald) byl připojen přímo k Německu, Hrušov zůstal součástí Československa a Bohumín se stal součástí Polska. Území, na kterém se Kuhnovi do té doby pohybovali, tedy bylo přeťato několika státními hranicemi.

Praděda Hans Kuhn patrně z důvodu tohoto přišel o svou práci v Bohumíně a musel si tedy najít novou formu obživy. Podle poválečné soudní obžaloby se při příjezdu německé armády do Koblova zachoval následovně: postavil se do masivního davu koblovských občanů vítající německé vojáky tak, aby byl jedním z prvních, kdo německé vojáky přivítal. Dále podle obžaloby byl již před Mnichovem horlivým nacistou. Mnichovská dohoda byla podepsána v noci z 29. na 30. září 1938. Již 23. října 1938, tedy ani ne měsíc po Mnichovu, figuroval praděda na seznamu ludgeřovického registračního místa zahrnující platící členy a čekatele na členství Allgemeine-SS.

Praděda byl v listopadu 1938 na vlastní žádost nasazen na blíže nespecifikované práce v přístavu v Hamburku. Podle poválečné výpovědi tam sloužil jako příslušník RAD (Říšská pracovní služba). Snažil se však dostat k Luftwaffe, moc toužil po tom, aby se stal pilotem. To mu nebylo umožněno, jelikož lékař při lékařské prohlídce konstatoval, že se na pozici pilota nehodí, protože trpí závratěmi.

V únoru 1939 se tedy přihlásil k Waffen-SS. Do řad zbraní SS byl zařazen dne 1. března 1939, kdy byl přidělen ke 4. kompanii SS-Germania. Onoho 1. března 1939 dorazil do města Radolfzell u Bodamského jezera (a švýcarských hranic). Na levou ruku mu byl jako ostatním příslušníkům Waffen-SS vytetován znak krevní skupiny (SS-A). V Radolfzellu u Bodamského jezera a švýcarských hranic prodělal tříměsíční výcvik.

Poté, jelikož byl v civilním životě řidičem, byl přiřazen k autokoloně Waffen-SS (jako šofér plus automechanik přidělených vozidel) do Vratislavi, tehdy hlavního města Pruského Slezska. Zúčastnil se přepadení Polska, přičemž po skončení bojů s Poláky pobýval se svými jednotkami v dobytém Krakově. Následně se účastnil i bojů ve Francii. Poté byl přeřazen do německého města Hachingen v kraji Hohenzollern. Odtamtud byl přeřazen do polského Lublinu, kde jeho jednotka jednoho dne dostala rozkaz střílet na ruská letadla, přičemž tedy z jeho poválečné výpovědi vyplývá, že se sovětské invaze zúčastnil od jejího počátku - onen rozkaz střílet na Rusy jeho jednotka obdržela tehdy, když vlastně ani její příslušníci nevěděli, že Německo napadlo SSSR.

Praděda se tedy účastnil i bojů v Rusku. To znamená, že se účastnil jak přepadení Polska, tak přepadení Francie, tak přepadení SSSR. Se svými jednotkami se dostal až ke Stalingradu. Co se týče přímých bojů, tak poválečná obžaloba tvrdí, že se přímých bojů účastnil. Ve výpovědi tvrdí, že byl pouze šoférem - vozil vojáky a jejich výzbroj a vybavení na místo určení, jezdil s vozy, udržoval a opravoval přidělené vozy atd.

Praděda dosáhl hodnosti SS-Rottenführer.

V roce 1943 byl v Rusku raněn. Pobýval v nemocnici v Dnětropetrovsku, Lvově a Krakově. V Krakově si nechal z ruky operativně odstranit z levé paže značku krevní skupiny (SS-A), přičemž na ruce mu zůstala po tomto tetování jizva. Nakonec byl převezen do německého Trevíru (poblíž francouzských hranic), následně, už v roce 1944, do nemocnice ve Vratislavi a poté do nemocnice v Ratiboři, přičemž byl z nemocnice později propuštěn. Po propuštění z nemocnice byl uznán nebojeschopným i jako šofér.

Nastoupil tedy do jednoměsíčního dělostřeleckého kurzu v Benešově u Prahy, v Benešově prodělal kurz jako Hauptgeräteverwalter. V Benešově u Prahy zůstal nakonec do konce války. Tam byl využíván i jako tlumočník (uměl německy, česky a ve válce se naučil částečně i rusky). Jako polehčující okolnost mu následně české soudy uznaly to, že se k Čechům choval hezky – nijak povýšenecky, prostě jako k lidem. Podle obžaloby byl členem SS až do samého konce války.

Ve válce sloužili i sourozenci pradědovy budoucí ženy Erny rozené Palochové. Prababiččin bratr Gerhard Paloch/Palloch (pilot Luftwaffe) padl na samém sklonku války na počátku roku 1945 – konkrétně dne 2. února 1945 u obce Nowe Wielkie v dnešním Polsku. Samotná prababička Erna byla členkou Bund Deutscher Mädel (Svazu německých dívek – dívčí obdoby Hitlerjugend).

Její druhý bratr Wilhelm Paloch/Palloch sice válku přežil, ale otázkou je, u jakých německých jednotek sloužil. 30. září 1939 se přestěhoval i se svou ženou Zittou Palloch rozenou Smolka (která rovněž pocházela z Koblova) do Bohumína-města/Starého Bohumína do domu číslo popisné 146 patřící Marii Smolka (pravděpodobně jeho tchýni či jiné příbuzné jeho ženy). Bylo to 30 dní poté, co Německo Bohumín vojensky zabralo. Později určitě onen Wilhelm Palloch narukoval do války do některých z německých jednotek. Po válce žil v Západním Německu.

U prababiččina bratra Reinholda Palocha/Pallocha rovněž nemám informace o tom, v jakých jednotkách za války sloužil. I tento její bratr žil po roce 1945 v SRN.

Přejděme k dění po válce. Po roce 1945 byl sudetoněmecký původ pro Kuhny nevýhodou. Zatímco na autochtonní obyvatele Hlučínska se dekret o odsunu nevztahoval (v roce 1930 jim totiž bylo bráněno hlásit se k německé národnosti, tudíž oficiálně za Němce označeni nebyli), sudetoněmeckého obyvatelstva se týkal.

Do Německa tak byli odsunuti všichni příbuzní z pradědečkovy otcovy strany, jeho matce a mnoha příbuzným z jeho matčiny strany se podařilo odsunům vyhnout snad díky šlonzáckému původu, přičemž jeho matka Johanna Kuhn (nyní už Jana Kuhnová) po válce nadále žila v Koblově. Do Německa se po válce odstěhovala rovněž i pradědečkova sestra Elfriede Marie Bogatschek rozená Kuhn, a to i se svým manželem a dětmi (v roce 1933 se provdala za Johanna Bogatschka ze Závady na Hlučínsku). Někteří příbuzní z pradědečkovy matčiny strany žili v Pudlově u Bohumína (otázkou je, zda se zde jednalo o Paloncyovi, nebo o nějaké jeho vzdálenější příbuzné z řad Sikorových), přičemž jeho větší část příbuzných žila v Německu.

Jelikož příslušníkům rodiny jeho budoucí ženy (mé prababičky Erny rozené Palochové) bylo v československém sčítání lidu coby pruským Moravcům hlásit se k německé národnosti bráněno, dekret se jich na rozdíl od pradědovy rodiny netýkal. Byť v Německu po válce zůstali prababiččini bratři Wilhelm a Reinhold a dříve či později se do Západního Německa odstěhovala i jedna její sestřenice.

Praděda byl zajat Američany dne 15. května 1945. Ti ho předali Rusům. V Benešově u Prahy Rusové vytvořili zajatecký tábor, ve kterém byl následně umístěn. V zajateckém táboře zůstal do 15. června 1945. V ten den byl přidělen na práce k rolníkům v Českém Rudolci, poté byl propuštěn domů do Koblova. Tam pobyl na svobodě 7 dní. Byl v hledáčku NKVD, a tudíž se ukryl do lesů, nicméně po 7 dnech ho NKVD dopadla a zatkla. Byl odveden na velitelství NKVD v Ostravě, odtamtud byl poslán do ruského sběrného tábora v Kunčičkách a odtamtud do Osvětimi, kde konal různé práce. Následně byl „odtransportován" do Německa, kde pobýval v různých zajateckých táborech, aby byl nakonec propuštěn v Německu na svobodu. Patrně byl odsunut a v Německu možná získal legální status, avšak jeho matka Johanna nadále zůstávala v Koblově, přičemž jí bylo dokonce díky šlonzáckému původu prohlášením obnoveno československé státní občanství (jednalo se o tzv. osvědčení o národní spolehlivosti).

Problémem právě je, že v Koblově zůstala pradědova matka, která byla již starého věku - ročník 1885, a byla na něm existenčně závislá. Ve výpovědi praděda Hans uvádí, že měl o svou matku Johannu starosti – byla starého věku, nebyla schopna se sama uživit atd... Pak je tam ještě jeden motiv pro pradědův návrat do ČSR, který zřejmě zůstal českým soudům skryt - prababička Erna Palochová – jeho dívka, která rovněž zůstala v Koblově. Nakonec se tedy rozhodl vrátit do ČSR ilegálně.

31. května 1947 ilegálně bez jakýchkoliv dokladů překročil hranice ČSR u Šilheřovic. Co je zvláštní, sám se přihlásil na SNB. Dostal ihned 14 dní vězení. Následně, než s ním začal proces, byl na svobodě. Do vazby byl uvězněn až 3. června 1948. Předtím, než se dostal do vazby, pracoval. Nejdříve jako dělník v lese. Dále pracoval u pokusné jámy OKD „Hlubinné vrtby."

Ve vazbě byl tedy až po 3. červnu 1948. Začal tedy proces. Za pradědu se během procesu či po vyřčení rozsudku přimlouvalo jak OKD, kde pracoval od roku 1947 do uvržení do vazby, tak několikrát i MNV Koblov. MNV Koblov zmiňoval, že při dovolených během války v Koblově praděda nikdy nevyžadoval, aby na něj lidé mluvili německy a s česky mluvícími lidmi (patrně s lidmi mluvícími po našymu/po našemu) mluvil rovněž česky. Taky MNV zmínil, že nebyl před Mnichovem v rámci Koblova se angažujícím člověkem pro německou myšlenku. To se neshoduje s obžalobou, která ho viní, že byl již před Mnichovem horlivým nacistou.

V pozdějších žádostech o zmírnění trestu praděda zmiňoval, že jeho otec byl československý finanční strážník loajální k ČSR. Vymyslel si, že se jeho otec, československý finanční strážník, vždy hlásil k Čechům, přičemž to zdůvodňoval právě prapradědovým zaměstnáním. Realita samozřejmě byla jinde – jako finanční strážník jeho otec působil již za Rakousko-Uherska, přičemž se hlásil k národnosti německé, a to, že jeho děti chodily do německých škol, bylo taky patrně z jeho vůle.

MNV Koblov se za pradědu přimlouval i v tom smyslu, že sice není rodilým Hlučíňákem, ale že na Hlučínsku žije od svého mládí. Praděda tedy nakonec dostal v rámci procesu k podepsání typické hlučínské prohlášení hlučínského člověka, kde prohlásil, že je rodilý Hlučíňák a vše, co činil, vyplynulo tak nějak z chodu dějin, že byl tedy dezorientován, své pochybení bude usilovně napravovat svým zápalem pracovati pro lidově demokratickou republiku atd... Tedy se k němu přistoupilo jako k autochtonnímu obyvateli Hlučínska.

Rozsudek byl vyřčen 10. září 1948. Ztráta občanské cti na 5 let, 2 roky těžkého žaláře, zostřené jedním tvrdým ložem čtvrtletně. Celý trest vykonán v nucených pracovních oddílech (uranové doly v Jáchymově). Polovina jeho majetku propadla státu.

Praděda Hans (nyní již oficiálně Jan Kuhn) byl propuštěn z uranových dolů v Jáchymově v roce 1950 či 1951. Až v onom roce 1951 mu bylo vráceno československé občanství. V záznamech žádosti o navrácení československého občanství se uvádí, že „sloužil v SS proti své vůli, přičemž k těmto jednotkám byl zařazen jako nic netušící pracovník Říšské pracovní služby v hamburském přístavu jen a pouze z důvodu fyzického vzhledu, že sice jeho otec Julius byl Němec a chtěl, aby onen Jan Kuhn chodil do německých škol, avšak jeho matka Johanna byla vždy českého smýšlení a že toto české smýšlení po matce Jan Kuhn zdědil a tedy vždy byl Čechem.“ A samozřejmě, že „své hluboké pochybení bude napravovat zápalem pro budování lidově-demokratické vlasti pod vedením komunistické strany.“

V praxi, jak už víme, praprababička Johanna chodila do německých škol a ve všech sčítáních lidu se vždy přihlásila k německé národnosti. A ani její rodiče Češi nebyli a vlastně snad ani česky neuměli. Jednotky SS byly pro osoby německé národnosti dobrovolnické, obzvláště to platí pro předválečné období i počáteční fázi války (na rozdíl třeba od takového Lotyšska, kde skutečně místní obyvatelé byli k službě v SS častokrát nuceni). Samozřejmě veškerá taková argumentace byla účelová, avšak praděda už měl díky této argumentaci (ať už ji použil on či samotné československé úřady), až v onom roce 1951, válku i ono strašlivé poválečné dění konečně za sebou.

Sňatek s mou prababičkou Ernou uzavřel praděda Jan právě až po onom propuštění z Jáchymova – a to už v onom roce 1951 v římskokatolickém kostele sv. Františka a Viktora v Hrušově. Po propuštění žil i se svou ženou Ernou, matkou Johannou (Janou) a následně i se svými dvěma dětmi v Koblově. Z jáchymovských uranových dolů měl podlomené zdraví. Nadále nosil německé oblečení, přestože o svém původu nerad mluvil. Po sňatku se praděda i jeho matka z domu Havlických odstěhovali a zpočátku už i s jeho ženou Ernou, mou prababičkou, společně žili v domě číslo popisné 173 nacházející se v ulici Podsedliště. Tedy v onom domě, kde prababička Erna vyrůstala.

Cca v roce 1957 si můj praděda s prababičkou postavili v Koblově nový dům číslo popisné 275 nacházející se rovněž na ulici Podsedliště (tam se s nimi přestěhovala i pradědova matka Jana Kuhnová rozená Paloncová/Johanna Paloncy). Čísla 173 a 275 jsou celkem zavádějící, poněvadž ve skutečnosti tyto domy stojí vedle sebe. Ve stejné době byl v ulici hned vedle domu Kuhnových postaven i dům číslo popisné 274, který patřil prababiččině sestře "Ele" (Alžbětě) a jejímu manželovi Heřmanovi (Hermannovi) Škovránkovi. V domě číslo 173 nadále žila prababiččina matka Marie Palochová rozená Mrázková/Mrasek. Prababiččin otec již tehdy nežil.

Praděda Hans (Jan) pracoval jako strojní zámečník stavebních závodů při ČSSZ (Československý svaz zámečníků) a následně jako svářeč. Prababička pracovala jako výčepní v koblovském hostinci Boček (dnešní Hotel Isora). Do práce ze svého domu jezdila přes celý Koblov na pincku (motorka Jawa Pionýr). Práci v hostinci si velice pochvalovala – i tehdy zákazníci dávali výčepním tuzéry, které dohromady vždy na konci měsíce byly vyšší než samotná mzda – prababička Erna se tedy jako výčepní měla velice dobře – dokonce svou snachu, mou babičku Evu, několikrát přemlouvala, aby se rovněž stala výčepní.

Jejich syn – můj děda Pavel se narodil v roce 1953 v Bohumíně a vyrůstal v Koblově na adrese Podsedliště 275. Měl jednoho sourozence – bratra Petra. Pradědečkovi příbuzní žili převážně v Německu, jen jeho malá část příbuzných z matčiny strany žila v Pudlově u Bohumína. Prababiččini příbuzní žili vesměs v Koblově, přičemž však její bratři Wilhelm a Reinhold žili v Německu.

V Německu žila i již zmíněná prababiččina sestřenice, která si tam našla manžela a byla majitelkou soukromé porodní kliniky. Několikrát prababičku i své další příbuzné navštívila a všem vždy přinesla západoněmecké zboží. Rovněž vím, že se jeden dědův bratranec Škovránek (syn prababiččiny sestry Alžběty) přiženil do osady Borová, která je součástí Bolatic na Hlučínsku.

Samotný děda Pavel se během svého života seznámil se svou budoucí ženou Evou Plačkovou z Hlučína – mou babičkou, se kterou se v Hlučíně v roce 1972 oženil.

Babiččina strana

Je třeba popsat tedy rovněž rodinu mé babičky Evy Kuhnové rozené Plačkové. Samotná babička Eva se narodila v roce 1953 v Opavě a prožila ranné dětství v Kobeřicích na Hlučínsku, avšak již ve svých třech letech se se svými rodiči přestěhovala přímo do Hlučína.

Má prababička (matka mé babičky) se jmenuje Edeltrudis Plačková rozená Halfarová a pochází z Kobeřic na Hlučínsku, kde se v roce 1932 narodila. Konkrétně se narodila a vyrůstala v domě číslo 77/64 nacházející se v těsné blízkosti zdejšího kostela (dá se říci téměř naproti přes cestu – z okna domu jde na kostel vidět).

Právě osudy Halfarů (rodiny prababičky) jsou velmi těsně spjaty s Kobeřicemi na Hlučínsku, přičemž tato rodina na území obce žije již několik staletí. Co se týče prababiččiných předků z její otcovy strany, tak je dcerou Augustina Halfara, narozen v roce 1903 v Kobeřicích, vnučkou Ignáce Halfara a Marie Halfar rozené Mrowetz/Mrovec (tito dva bydleli v domě číslo popisné 296) a pravnučkou Ignáce Halfara, Kathariny Halfar rozené Jarkulisch/Jarkuliš, Johanna Mrowtze a Marianny Mrowetz rozené Hanslik. Všichni jmenovaní pocházeli z Kobeřic. Prapraděda Augustin Halfar i praprapraděda Ignác Halfar pracovali jako tesaři.

Rovněž předkové prababičky z její matčiny strany (Hanslikovi), jsou takto s Kobeřicemi těsně spjati. Co se týče prababiččiných předků z její matčiny strany, tak je dcerou Marie Halfarové rozené Hanzlíkové, narozené v roce 1898 v Kobeřicích, vnučkou Johanna Hanslika a Anny Hanslik rozené Baranek (tito dva bydleli v domě číslo popisné 37) a pravnučkou Jakuba Hanslika, Anny Hanslik rozené Halfar, Ignáce Baranka a Marianny Baranek rozené Gujek/Čujek. Opět všichni jmenovaní pocházeli z Kobeřic. Praprapraděda Johann Hanslik pracoval jako pomocný zedník.

Prapraděda August/Augustin Halfar s praprababičkou Marií Hanzlíkovou uzavřeli sňatek v roce 1927 v římskokatolickém kostele Panny Nanebevzaté v Kobeřicích. V roce 1928 se jim narodil první syn Josef, v roce 1932 má prababička Edeltrudis a v roce 1936 syn Jan/Johann. Prababička měla i sestru Stefanii/Stephanii/domácky Štefu (po válce se z ní stala Štěpánka). A také jednoho bratra Augustina, který však zemřel v dětském věku. V té době na chudém a zanedbaném Hlučínsku řádily bída, nemoci a stav dětí byl ze zdravotního hlediska velmi neutěšující.

Kobeřice (Horní Slezsko) v časech Německého císařství
Kobeřice (Horní Slezsko) v časech Německého císařství

Můj praděda (otec babičky) se jmenoval Jindřich Plaček a pocházel z Hlučína, kde se v roce 1932 také narodil. Rodina Platzků/Plačků je naopak velmi těsně spjata s dějinami Dlouhé Vsi – vesnice, která byla v roce 1911 připojena k Hlučínu a s jejím historickým jádrem zcela urbanisticky splynula. Dopátral jsem se předků (Platzků), co na onom území Dlouhé Vsi žili již v polovině 18. století a byli ve feudálním postavení zahradníků.

Rodina Platzků/Plačků tedy patří mezi starousedlé rodiny v rámci současného Hlučína – na současném území města již pravděpodobně žije několik staletí. Co se týče předků pradědy z jeho otcovy strany, tak byl synem Rudolfa Platzka, narozen v Hlučíně-Dlouhé Vsi v roce 1911, vnukem Petera Platzka a Franziscy Platzek rozené Bedrunka a pravnukem Valentina Platzka, Rozálie Platzek rozené Sukatsch, Roberta Bedrunky a Sophie Bedrunka rozené Czernotta. Všichni jmenovaní pocházeli ze současného území Hlučína, vesměs z Dlouhé Vsi. Otec i děda pradědy Jindřicha v roce 1921 bydleli v domě číslo popisné 377. Prapraděda Rudolf Platzek i praprapraděda Peter Platzek pracovali jako havíři v Petřkovicích na Hlučínsku.

Matka pradědy (Josefa rozená Slišková/Slischka) byla rovněž z Hlučína, konkrétně z kolonie Jasénky, kde se i v roce 1912 narodila, přičemž její rodina měla kořeny jednak v Závadě na Hlučínsku - tam se narodila její matka Johanna rozená Patzur i její předci, a poté zejména v Píšti na Hlučínsku a v sousedních Ovsištích, odkud rodina Slišků původně pocházela. Samotná Ovsiště zůstala i po roce 1920 součástí Německa, přičemž po druhé světové válce připadla Polsku. Rovněž i otec praprababičky Anton Sliška pracoval jako havíř, opět v Petřkovicích na Hlučínsku. Sliškovi v roce 1921 bydleli v domě číslo popisné 449 a číslo orientační 173.

Co se tedy týče předků pradědy Jindřicha Plačka z jeho matčiny strany, tak byl synem Josefy Plačkové rozené Slischka (narozená v roce 1912 v Hlučíně-Jasénkách), vnukem Antona Slišky (narozen v Tvorkově v okresu Ratiboř, jehož součástí tehdy bylo i Hlučínsko) a Johanny Sliškové rozené Patzur (narozená v Závadě na Hlučínsku) a z dědovy strany pravnukem Theofila Slischky (narozen v Píšti na Hlučínsku) a Marianny Slischka rozené Thomaschek (narozená v dnes již neexistujícím Johannesdorfu u Vítkova), z babiččiny strany pravnukem Jacoba Patzura (narozen v Závadě na Hlučínsku) a Franziscy Patzur rozené Witassek (narozená v Závadě na Hlučínsku).

Je nutno zmínit to, že rodina Patzurových (dnes psáno Pacurovi), ze které pocházela pradědova babička Johanna, patří mezi dvě nejdéle usedlé rodiny v rámci celé Závady vůbec.

Další zajímavostí je to, že pradědovi rodiče Rudolf a Josefa Platzkovi uzavřeli sňatek až tři roky po pradědově narození, tedy až v roce 1935 v římskokatolickém kostele v Hlučíně. Domněnka je taková, že poté, co praprababička otěhotněla, musel prapraděda nastoupit do povinné vojenské služby. V roce 1935, kdy prapraděda s praprababičkou uzavřeli sňatek, se narodila pradědova sestra Josefa(fína)/Fina. Následovali jeho další sourozenci: v roce 1940 Gertruda/Truda, v roce 1941 Siegfried/Siggi (z něho po válce úřady udělaly Vítězslava) a v roce 1943 Margarethe/Gretka (po válce oficiálně Markéta). V této době rodina žila v historickém jádře Hlučína, konkrétně v ulici Na Valech v domě číslo popisné 192.

Náměstí v Hlučíně - tato strana náměstí se na rozdíl od jeho zbytku nezachovala, byla zničena za socialismu -  pruská pošta byla necitlivě přestavěna a místo domů nalevo od ní je dnes panelák
Náměstí v Hlučíně - tato strana náměstí se na rozdíl od jeho zbytku nezachovala, byla zničena za socialismu - pruská pošta byla necitlivě přestavěna a místo domů nalevo od ní je dnes panelák

Ani pro babiččinu rodinu nepředstavovalo období 1. poloviny 20. století časy zaslíbené. I babiččina rodina se s První republikou nesžila, což můžeme vypozorovat ze sčítacích archů, ve kterých mají všichni úřady přeškrtanou a zneuznanou německou národnost, ke které se všichni při sčítání lidu v roce 1921 přihlásili, a tuto úřady neuznanou německou národnost následně oficiálně přerazítkovanou na moravskou (jedinou osobou, které byla německá národnost v roce 1921 úředně přiznána, byla matka prababičky Marie Halfarová, tehdy ještě Hanzlíková).

Autoritativní přiřazení moravské národnosti neslo s sebou důsledky – například pokuty za „uvedení nepravdivého údaje“ – to znamená za přihlášení se k německé národnosti, dále poté počešťování příjmení (třeba z Platzků se stali Plačkovi, ze Slischků Sliškovi atd...) a povinnost chodit do českých škol, respektive zákaz chodit do škol německých. Otec praprababičky Anton Sliška pravděpodobně při sčítání lidu vzdoroval, sčítání mělo ostřejší průběh, přičemž sčítací komisař na něj následně podal trestní oznámení.

U prababiččiny rodiny, která žila v Kobeřicích, se k tomu všemu přidala ještě bída. Například bratr prapradědy Augustina František Halfar v roce 1921 pracoval coby tesař pro stavitele Schmidta ve městě Pšov v Německu. Z důvodu nevýhodného kurzu německé marky vůči československé koruně však byla práce v Německu velmi nevýnosná. Ani ČSR samotné praxi, kdy obyvatelé Hlučínska jezdili na sezónní práce do Německa, nebyla příliš nakloněná – přinejmenším tuto skutečnost nepodporovala, v mnoha obdobích se ji naopak snažila znepříjemnit, ztěžovat ji, či ji dokonce rovnou úplně znemožnit.

Problémem je, že zdejší lidé byli takto hlouběji do Německa jezdit pracovat zvyklí a najednou to bylo velice složité. I ekonomika na Hlučínsku velmi utrpěla tím, jak se na severu objevila nová státní hranice. Přišla bída. Lidé tak práci na Hlučínsku velmi často nesehnali. A i v českém vnitrozemí je odmítali coby Prajzáky zaměstnat. Lidé si tak ve 30. letech velice často našli práci v Německu. Nejenže už nebyli nezaměstnaní. Dostali mnohonásobně vyšší mzdy, než které by za stejnou práci dostali v Československu.

I babiččiny rodiny se dotkly válečné události, stejným způsobem jako v případě dědovy rodiny. Praděda Heinrich Platzek/Jindřich Plaček byl ještě mladého věku, tudíž narukovat nemusel. Jakožto říšský občan mladého věku byl členem organizace Deutsches Jungvolk (DJ), tedy samostatné sekce Hitlerjugend určené pro mladší chlapce.

Narukoval však jeho otec Rudolf Platzek, který sloužil ve Wehrmachtu v hodnosti Obergefreiter (desátník) již v roce 1939, přičemž v roce 1942 demobilizoval – patrně z toho důvodu, že byl havíř, tedy osoba nepostradatelného zaměstnání. Druhou polovinu války tedy strávil na šachtě. Členem NSDAP nebyl, dokonce ani před válkou se politicky nijak neangažoval. Až do konce války byl pouze platícím členem Nationalsozialistische Volkswohlfahrt (NSV), což byla charitativní organizace zaměřující se na "blaho lidu," přesněji na charitativní činnost, sociální a zdravotní programy, péči o mládež či podporu nezaměstnaných.

Celou válku sloužili strejdové pradědy Franz, Karl a Josef Platzkovi. První dva jmenovaní sloužili na západní frontě. Třetí jmenovaný, Josef Platzek, sloužil na frontě východní, přičemž během války obdržel Železný Kříž II. třídy a poté i Železný kříž I. třídy – jedno z nejvyšších německých vojenských vyznamenání. Z války se však vrátil jako válečný invalida. Pradědův strýc Jan/Johann Platzek byl členem NSDAP a příslušník SA, přičemž sloužil v armádě většinu války mimo frontu v Rakousku. Tento jeho strýc obdržel Železný kříž II. třídy a dosáhl hodnosti Unteroffizier (poddůstojník). Jeho nejmladší strýc Erich (ročník 1926) sloužil ve Wehrmachtu v hodnosti Gefreiter v letech 1943-1945.

Z jeho matčiny strany byl jeho strýc Albert Slischka (jediný praprababiččin bratr) vedoucí blokové buňky NSDAP (takzvaný Blockleiter der NSDAP) v Hlučíně nebo Bobrovníkách, tím pádem do armády nenarukoval. Ke konci války, konkrétně v březnu 1945, však při přiblížení fronty narukoval do Volkssturmu (německá lidová domobrana), přičemž byl zajat Američany, uvězněn v zajateckém táboře v Plzni a v roce 1946 propuštěn.

Co se týče rodiny prababičky, tam je přesné osudy složité určit, jelikož si nejsem jistý, kdo z uvedených lidí je či není našim příbuzným, poněvadž lidí s příjmením Halfar a Hanzlík/Hanslik je v Kobeřicích dodnes velké množství. U Hansliků (rodina prababiččiny matky) bojovalo velké množství mužů s různými hodnostmi u různých zbraní.

Totéž platí i u Halfarů (bratranci a strýcové prababičky), přičemž jediným prababiččiným bratrem sloužícím ve válce byl Josef Halfar (narozený 1928). Tento její bratr byl v letech 1938-1942 členem Deutsches Jungvolk a poté členem Hitlerjugend. Následně sloužil u jednotky RAD-322 (tedy v Říšské pracovní službě) v Bavorsku, přičemž pravděpodobně po půl roce, pokud již tehdy nebylo dávno po válce, byl převelen do Wehrmachtu – ke konci války se však bojů účastnili i příslušníci Říšské pracovní služby (v hlučínské databázi příslušníků německých složek je uveden v hodnosti vojína, tudíž příslušníka Wehrmachtu). Praprababička s prapradědou uzavřeli sňatek až v roce 1927 a poslední ročník, kterého se týkaly odvody (a to už jen částečně), byl právě ročník 1928. Mladší ročníky se službě vyhnuly. Samotná prababička Edeltrudis byla v letech 1942-1945 členkou Jungmädelbund.

Ze sourozenců prababiččina otce sloužil ve válce určitě jeho starší bratr Karl Halfar (ten prapradědovi v roce 1927 dělal svědka na svatbě), který ke konci války narukoval do milice Volkssturm. Dostal se však do zajetí, ve kterém v červenci 1945 zemřel. Jeho další bratr Franz Halfar ve válce nesloužil, jelikož si ještě coby tovaryš u sedláka Kašného poranil nohu, přičemž od té doby na ni kulhal. Osudy jeho bratra Josefa mi nejsou známy. V kobeřické matrice se vyskytuje záznam z dob druhé světové války o úmrtí dcery Josefa Halfara, nezvěstného vojáka z Kobeřic. Nevím však, zda se zde jednalo právě o prapradědova bratra.

Do války narukoval i prababiččin bratranec Heinrich Hanslik (ročník 1924, žil se svou matkou-vdovou ve stejném domě jako prababička a její rodiče a sourozenci). Tento její bratranec narukoval po osmnáctých narozeninách do Wehrmachtu, přičemž ve válce přišel o nohu. Tento "onkel Heinrich," jak se mu familiárně říkalo, po válce žil v Bolaticích a k osobní motorové dopravě používal Velorex.

Záznamy u kobeřické větve jsou takto děravé z důvodu toho, že se nedochovaly poválečné státoobčanské záznamy o zhruba 300 obyvatelích obce.

Zcela jistě vím, že můj prapraděda Augustin Halfar, živitel rodiny pracující jako tesař, do armády nenarukoval. Po nějakou dobu během války byl říšskoněmeckým příslušníkem polovojenské stavební organizace Todt. Je nutno říci, že i tito říšští příslušníci OT složili věrnost vůdci, prošli kratším vojenským výcvikem, nosili uniformy s hákovým křížem a byli ozbrojeni. Nevím však přesně, v rámci jakých stavebních projektů a na kterých místech v této organizaci působil. Zřejmě se mu i působení v této organizaci připočítalo do důchodu později vypláceného Západním Německem.

Tesaři byli zpravidla z armády vyreklamováni – byli totiž stejně jako havíři osobami nepostradatelného zaměstnání. K tomu, že prapraděda nakonec vůbec nerukoval, možná přispělo i to, že si jednou při práci uřízl články u několika prstů na své ruce. Netuším však, zda k tomuto zranění přišel již za První republiky, za války či až po válce. I když tedy nakonec nerukoval do Wehrmachtu, ke konci války byl povolán do Volkssturmu na kopání zákopů.

Zajímavostí je to, že byť za války nesloužil v armádě, měl nárok na poválečnou výslužku vyplácenou Západním Německem z důvodu toho, že byl za války německý státní příslušník a říšský občan (přičemž samozřejmě odváděl daně). Když se ho v budoucnu zeptala má babička Eva, za co ony bony ze Západního Německa pobíral, tak odpověděl, že je pobírá přímo za kopání zákopů.

S největší pravděpodobností ony zákopy kopal právě jako příslušník Volkssturmu, tedy německé lidové domobrany zorganizované hroutícím se Německem. Právě mnozí lidé, co narukovali do Volkssturmu, dostali pušku a pár patron, přičemž šli kopat zákopy a stavět překážky a zátarasy proti blížícím se Sovětům. Podle vzpomínek pamětníků tomu tak bylo i v Kobeřicích (do Volkssturmu rukovali lidé, co do té doby nemuseli narukovat do Wehrmachtu - ať z důvodu věku či třeba z důvodu zaměstnání nebo neschopnosti bojovat).

Co se týče civilních obětí, tak vím, že Ignáce Halfara, jednoho z mých praprapradědů, ke konci války na začátku dubna 1945 u jeho kobeřického domu při „osvobozování“ zabila sovětská letecká bomba.

Po válce se jeden bratr praprababičky Marie Halfarové rozené Hanzlíkové rozhodl žít v Západním Německu. Do Západního Německa později utekla i babiččina sestřenice z její otcovy strany.

Jak praděda Jindřich, tak prababička Edeltrudis (oba ročník 1932) byli v letech 1938-1945 školou povinní – to znamená, že většinu své povinné školní docházky strávili v čistě německojazyčných školách.

Co se týče postupného počeštění této oblasti (minimálně ve smyslu jazykovém). V rodině babičky Evy to bylo tak, že se praděda Jindřich s prababičkou Edeltrudis čistě mezi sebou bavili německy – obzvláště tehdy, když chtěli, aby jim nerozuměly jejich děti. Němčina pro ně tedy byla stále dorozumívacím jazykem. Avšak své děti německy již nenaučili a k němčině je nevedli. Mateřským jazykem mé babičky Evy tedy bylo hlučínské nářečí po našemu – přesněji spíše jeho kobeřická než hlučínská varianta.

V Kobeřicích, kde prožila babička ranné dětství, se právě obvykle mluvilo oním po našemu. Jedná se zde o celkem archaickou podobu češtiny zamrzlou někde v 16. století, která postupně do sebe začala pojímat polské vlivy a po roce 1742 zejména vlivy německé (po roce 1871, kdy došlo ke vzniku Německého císařství, ještě intenzivněji). Přestože se této řeči občas říkalo „moravština,“ na Moravě by se s ní člověk zcela bez problémů nedomluvil. Češtinu moc zdejší řeč nepřipomínala. Jak již bylo řečeno, jednalo se zde o kombinaci velmi archaické češtiny se silnou německou příměsí a částečně také s příměsí polskou (čím se člověk vydal na Hlučínsku směrem na sever a severovýchod, tím byla polská příměs silnější). Kobeřická varianta byla ještě o něco více specifická a velmi se lišila od všech nářečí z jiných hlučínských vesnic.

Znalost spisovného českého jazyka (zde až do roku 1920 nazýván moravským, nikoliv českým) udržoval pouze kostel a mimo období 1872-1920 a 1938-1945, kdy byly školy čistě německojazyčné, také škola. A právě škola měla po roce 1945 nově za cíl češtinu nejen udržovat, ale rovněž ji prosadit jakožto jazyk všudypřítomně užívaný.

Právě i ještě má babička Eva se naučila česky mluvit až poté, co se se svými rodiči přestěhovala z Kobeřic do Hlučína – k tomu, že od po našemu přešla k češtině, přispělo i to, že zde chodila i na onu základní školu. Po přestěhování do Hlučína s ní česky mluvili i její rodiče. V Hlučíně byly změny daleko rychlejší, než tomu bylo v Kobeřicích – to je způsobeno jednak blízkostí Ostravy, jednak tím, že v Hlučíně začal stoupat podíl lidí s kořeny odjinud, a také tím, že Hlučín je městečko, nikoliv zapadlá vesnice. Například babiččini bratranci z Kobeřic měli s češtinou ve škole velké problémy – často měli pětky či čtyřky na vysvědčení. Babička jim jezdila do Kobeřic velice často pomáhat. Její bratranci nejenže neuměli česky pořádně psát a mluvit, ale české učitelce ani pořádně nerozuměli - nevěděli, o čem je ve škole řeč. A nikdo doma jim pomoci neuměl. Jejich rodiče česky neuměli. Jejich prarodiče česky neuměli. Buď po našemu nebo spisovně německy (a tedy i německy psát).

Byla to zejména škola a v ní působící učitelé, zpravidla původem odjinud, co bylo příčinou toho, že jejich žáci začali aktivně a přednostně užívat češtinu v běžném hovoru. Mimo zapadlé vesnice jako Kobeřice, kde se ještě dlouho po našemu drželo. Modernizační proces ještě proniknutí češtiny do oblasti více urychlil a usnadnil. Zbyla jen nejtypičtější slova (ryze místní, ale i přejatá z němčiny), nejtypičtější věty a slovní obraty a samozřejmě akcent, to znamená přízvuk. Bohužel tomu tak v současnosti je i v Kobeřicích a jiných typičtějších a zapadlejších prajzských vesnicích.

U rodiny dědy Pavla je to složitější určit. Jednak i proto, že se ho na to už bohužel nemůžu zeptat. Mateřským jazykem pradědy Jana (Hanse/Johanna) byla němčina. Ve škole se praděda naučil mluvit česky, protože si tento jazyk zvolil jako volitelný předmět. Patrně musel někdy během svého života v určité míře ovládat i po naszymu (bohumínské nářečí polštiny) i hlučínské nářečí (přesněji jeho koblovskou variantu po našymu – nezaměňovat s po naszymu!). Prababička Erna uměla mluvit jak německy, tak koblovským po našymu, tak česky.

Praděda se však z uranových dolů v Jáchymově vrátil natolik zlomený, že je celkem i možné, že prostě své potomky nakonec vychovával jen a pouze v češtině. K tomu, že své potomky pravděpodobně vychovával jen v češtině, přibyl i ten důvod, že praděda o svém původu i před československými úřady lhal a různě mlžil – například lživě tvrdil, že se jeho otec, československý finanční strážník, hlásil k Čechům, následně zase sice tvrdil, že se jeho otec hlásil k Němcům, ale že naopak jeho matka byla vždy českého smýšlení atd... – samozřejmě toto praděda tvrdil z obav z další perzekuce či dokonce odsunu, tudíž jeho chování je samozřejmě pochopitelné. Jakým jazykem mluvil s prababičkou Ernou v soukromí mimo dosah svých dětí, to se nedozvíme.

Jazykově tedy došlo k postupnému počeštění rodiny. Je však otázka, zda došlo k totálnímu počeštění, tedy nejen k tomu jazykovému. Obyvatelé Hlučínska se po válce postupně začali považovat zejména za Prajzáky, což vlastně byla původně česká nadávka. Dnes je to ale identita všemi akceptovaná, ke které se všichni hrdě hlásí, tedy s výjimkou té nejstarší generace, pro kterou má termín „Prajzák“ stále vulgární podtext.

Co se týče onoho tolik známého pobírání válečných výslužek a odškodnění pro vysloužilé vojáky Wehrmachtu, válečné poškozence a vdovy placené Západním Německem, vyplácené ve formě bonů, tak mému pradědovi Janovi (praděda z dědovy strany), který sloužil u Waffen-SS, plus co se dobrovolně a ilegálně vrátil po válce z Německa zpět do ČSR a následně mlžil a lhal o svém původu, Německo odmítlo výslužku vyplácet. Bony však pobírala jeho tchýně Marie Palochová rozená Mrázková – pobírala totiž válečné odškodnění za to, že ve válce padl v Luftwaffe její syn Gerhard Paloch.

Z babiččiny strany si nejsem jistý, zda Rudolf Platzek (babiččin děda z její otcovy strany), za války sloužící ve Wehrmachtu v letech 1939-42, ony bony pobíral či nikoliv. Avšak vím, že bony pobíral její druhý děda Augustin Halfar – byť nesloužil ve Wehrmachtu, ale pracoval jako tesař, přičemž řádně odváděl německému státu daně, a ke konci války kopal zákopy.

Co se týče dění po svatbě babiččiných rodičů, tak praděda Jindřich pracoval jako havíř (nejdříve v Petřkovicích, po uzavření tamních dolů na nové šachtě Eduard Urx 5 v Koblově) a prababička Edeltrudis byla pomocnou ošetřovatelkou, přičemž do práce dojížděla až do Krnova. Avšak onou pomocnou ošetřovatelkou byla pouhých pár let, následně, coby žena havíře, si mohla dovolit být ženou v domácnosti. Praděda s prababičkou uzavřeli sňatek v římskokatolickém kostele Panny Marie Nanebevzaté v Kobeřicích (plus musel proběhnout ještě znova civilně, rovněž v Kobeřicích). Do roku 1956 bydleli s prababiččinými rodiči v Kobeřicích v domě číslo 77/64, avšak v tomto roce, kdy byly mé babičce Evě 3 roky, se přestěhovali do bytu v Hlučíně, kde má babička vyrůstala (později, cca až od 60. let, bydleli na adrese Hornická 21). Zajímavostí je, že Plačkovi již v onom roce 1956, kdy se přistěhovali do Hlučína, vlastnili televizor.

Babiččini prarodiče Plackovi v té době bydleli v bytě na adrese 816/16 a teprve až od 80. let bydleli v daleko menším bytě na adrese 853/2. Skutečně, nejedná se zde o překlep. Mladší generace Platzků se po válce psala jako "Plačkovi," kdežto ta starší se psala jako "Plackovi." Část rodiny se dokonce nadále psala jako "Platzkovi." Jak se zrovna na matrice matrikářovi zrovna zachtělo.

Někdy se zmatky nedělaly jen v rámci rodiny, ale i takříkajíc v rámci jedince. Prababičku Edeltrudis psaly úřady po roce 1945 zpravidla jako "Edeltruda," někdy ji však psaly jako "Edltruda," a v cestovním pase dokonce jako "Gertruda." Až od počátku 21. století je z ní oficiálně opět Edeltrudis.

Babička Eva jezdila do Kobeřic, za svými prarodiči z matčiny strany, nejen v létě o prázdninách, ale rovněž i na víkendy. V pátek odpoledne vždy nasedla na autobus a v Kobeřicích byla až do nedělního odpoledne/večera. Jak vzpomínala „na joch została furt tu kobersku děvuchu, bo fšecke ferie sem se od omy a otaty s bratrancoma od tětky Štefy a fajnyma děvuchoma i synkoma od sušeduf učiła.“

Na to má babička spoustu vzpomínek. I ještě v 50. a 60. letech se v Kobeřicích žilo daleko tradičněji než v Hlučíně. Prapraděda (babiččin ota/otata) Augustin pracoval nejen jako tesař (do práce tehdy dojížděl až do ostravské Hrabůvky), ale rovněž zvonil na zvony v kobeřickém kostele, na který šlo vidět z okna Halfarovic domu. Existovalo několik druhů zvonů. Například, když někdo zemřel, tak se zvonilo jiným zvonem, než kdy byla bohoslužba.

Praprababička Marie (babiččina oma) byla v domácnosti. Každé ráno šla nejdříve na mši do kostela (a to opravdu každé ráno), poté uklízela, vařila, starala se o domácnost i o zvířata (Halfarovi měli například huši, kachny a snad i nějakého bravka) a rovněž pracovala na poli ležící na konci Kobeřic směrem na Bolatice. Toto pole (tzv. juterka - juterkova půda) Halfarům přímo patřilo (tedy do té doby, než jim ono pole bylo komunisty ukradeno a převedeno pod JZD). Babička vzpomíná, že i veškeré oblečení šila praprababička sama (a to ještě na šicím stroji z doby císařského Německa). Občas šla pěšky až „do Kravařa huši předavať.“ Praprababička chodila v tradičním kobeřickém kroji (existovalo samozřejmě několik druhů krojů, kroj se skládal např z „kacabajky“ a „fortuchu,“ v zimě se ke kroji brala i „hyta“), prapraděda chodil v „ancugu.“ I babička si brala do kostela sváteční „klajd.“ Každou sobotu se v celé obci tretuary (chodníky) zametały, každou neděli se chodilo do kostela. Do kostela se chodilo i u příležitosti odpustu (svátek patrona kostela) a krmáše (výročí posvěcení kostela).

Domácnosti samozřejmě neměly v Kobeřicích v té době vlastní pec. Chodilo se tedy péct do pekařa ku společnemu pecu. Stejně tak masař občas Halfarům podřezal a naporcoval bravka (v Kobeřicích se pro něho spíše používal výraz "praša") atd...

Samotná babička pomáhala svým prarodičům na poli, chodila pást se svými kamarády a kamarádkami husy v místě, kde dnes stojí Obecní dům (všechny děti si musely zapamatovat, které husy jim patří, aby si je navzájem nepopletly), občas chodila „do Wajgla kupovať běłky,“ v létě se děti koupaly v kobeřickém stavu (v zimě na něm bruslily – babička jako člověk, co přijel z města, měla brusle, o které se občas podělila se svými vesnickými kamarádkami, a dokonce měla i sáňky, které ji vyrobil otata Augustin).

V Kobeřicích byl původně právě pouze rybník (stav). Ten byl původně větší. Později se zmenšil a vedle něho vznikla jakási koupací nádrž. Občas šla s těstem do peca, občas šla „z omu do Kravařa huši předavať...“ Z otu chodžiła do koni do Albertovca u Bolatic... Pokud ale děti něco provedly (třeba promokly), praprababička uměla být hodně přísná – tehdy ještě panovala na dědinách přísná výchova a disciplína.

Babička si pamatuje, že všichni Kobeřani používali místo svých příjmení přezdívky, byť se nikdy nedopátrala toho, jak k oněm přezdívkám přišli. Pokud si dobře pamatuji, tak prapraděda Halfar měl přezdívku „Šimunčík“ a praprababička rozená Hanzlíková byla „Klimentinka“ či tak nějak.

Jednou se ve vesnici opravovala soška Panny Marie z pomníku padlých ve světových válkách. Jelikož Halfarovic dům stojí hned přes cestu, byla během opravy ona soška umístěna v praprababiččině ložnici. Na to má babička nepěkné vzpomínky – ona soška byla pro ni strašidelná, a to nikoliv z důvodu toho, že pochází z válečného pomníku, ale z důvodu toho, jak vypadá (zejména má na nohou strašidelného hada).

Tento starý svět se postupně vytratil.

Po svatbě babičky s dědou

Přejděme k dění po svatbě mého dědy Pavla a babičky Evy. Svatbou mého dědy s mou babičkou příjmení Kuhn definitivně dostalo velmi silný „prajzský" nádech. Děda s babičkou měli svatbu v Hlučíně v roce 1972, moje matka Pavla rozená Kuhnová se narodila jako jejich druhá dcera v Opavě a zpočátku žila i se svou sestrou Karin a rodiči v Hlučíně v bytě na adrese První pětiletky číslo orientační 1 (lokalita dnešních ulic Severní a Boženy Němcové). I komunistický režim rozhodoval o tom, jak se děti na Hlučínsku mají či nemají jmenovat. Babička svou první dceru chtěla pojmenovat Katrin, to jí však režim neumožnil, a tak ji pojmenovala Karin.

Co se týče života rodiny za normalizace, tak děda Pavel pracoval jako automechanik, přičemž však potřeba najít si nové a důstojné bydlení rostla – rodina však kvůli ostrakizaci ze strany režimu na to neměla peníze a ani správné hodnocení. Děda se tedy musel na 10 let upsat správě silnic, kde poté opravdu následující desetiletí pracoval – za to bylo rodině umožněno si se slevou koupit byt v panelovém domě v Ostravě-Porubě (dnešní Poruba-sever), kde potom má matka prožila část dětství a celé dospívání.

Její starší sestře bylo režimem znemožněno studovat jakoukoliv lepší střední školu. I babička Eva se chtěla v 80. letech přihlásit na večerní gymnázium, aby si udělala maturitu – ani jí režim vstup na gymnázium neumožnil. Babička se tedy přihlásila na obchodní akademii, kde studium bylo rovněž zakončené maturitou.

Nepřijetí na školu by hrozilo i mojí matce, avšak události roku 1989 vše změnily. Mé matce bylo v roce 1989 naštěstí 14 let, tudíž to celkem „vychytala.“ Nejednalo se pouze o vzdělání – např. na dovolenou mohla rodina pouze do Maďarska, jinde ji nepustili. Jednou režim babičku s dědou pustil na dovolenou do SSSR do letoviska u Soči, avšak své děti museli nechat doma.

Je ale třeba dodat, že povolání automechanika bylo více než výnosné, babička pracovala zpočátku jako prodavačka v řeznictví na náměstí v Hlučíně a následně jako sekretářka pro jednoho komunistického pohlavára působícího na správě silnic – ekonomicky i životní úrovní tedy na tom rodina i za socialismu byla celkem dobře. Děda si kupoval různá auta a instaloval do nich všemožné, pro mnoho lidí nedostupné, „udělátory.“ I bony rodina měla – díky dědově babičce Marii a babiččině dědovi Augustinovi. Dědova babička ony bony právě vždy rozdala svým vnukům.

Děda si vždycky koupil auto, vylepšil ho a opravil, přičemž ho následně prodal za vyšší cenu, než ho původně zakoupil. Děda za svého života vlastnil velké množství aut (Škodovky, Fiaty, Džigulíky, Renaulty, Lady...) – toto mělo i praktický důvod – když si koupil auto, naučil se ho opravovat, zjistil, jak znělo, když vše fungovalo, a jak naopak znělo, když něco nefungovalo – respektive se vždy naučil, jak podle zvuku rozpoznat, co je přesně potřeba na onom autě opravit. Zpočátku motory opravoval dokonce i přímo v bytě, kde bydlel, následně však dojížděl do garáže (dílny) v Děhylově. Přesto by toto samotné na obstojnou obživu nestačilo, a tak, aby si rodina mohla třeba dovolit auta, dovolenou či spotřebiče, chodil na noční šichty. Tedy pracoval přes den a poté i v noci. V létě rodina jezdila kempovat do Maďarska k Balatonu či na Slovensko na Šíravu.

Po roce 1989 si mí prarodiče paradoxně pohoršili. Pozice automechanika už nebyla tak výhodná jako před rokem 1989 a babička byla propuštěná i s oním komunistickým pohlavárem, tudíž si musela najít novou práci – začala působit nejdříve jako sekretářka starosty a následně jako úřednice v Ostravě-Svinově.

Moje matka se Kuhnová jmenovala až do roku 1995, kdy se v římskokatolickém kostele sv. Jana Křtitele v Hlučíně provdala za mého otce, přičemž příjmení Filáková si nechala i po rozvodu.

Babička s dědou, společně s tetou, jejím manželem a jejich dětmi se však ke konci 90. let opět usadili na Hlučínsku – konkrétně v Markvartovicích (na adrese Šilheřovická 284). Později se přestěhovali přímo do Hlučína (v tomto případě adresu nezmíním, jelikož v onom hlučínském domě rodina žije dodnes).

K prarodičům do Markvartovic (a později tedy i do Hlučína) jsem jezdil už i já se svou sestrou – zpravidla v létě o prázdninách. V Markvartovicích jsme chodili například na procházky pro zmrzlinu do centra obce nebo po ulici U Potoka a dalších bočních ulicích až ke kostelu v Ludgeřovicích a následně zpátky po Šilheřovické. Hodně jsme si hráli i na zahradě u domu, byť jsme byly děti poslušné – za furtku jsme nikdy nešli. Prarodiče tehdy měli psa jménem Besinka – kříženec německého ovčáka a čehosi. Babička nás do domu volala vždy tak, že si stoupla na balkon a zapískala na píšťalku. Onen balkon měl vůbec strategickou pozici – šlo z něho se kdykoliv podívat, že ještě žijeme. V Markvartovicích oma ještě držela prajzskou tradici – každou sobotu tretuar zametała. Od tohoto ale po přestěhování do Hlučína upustila.

V Hlučíně jsme si rovněž hráli za domem. Protože jsme již tehdy byli větší, jezdili jsme na koloběžkách různě po ulicích v rámci hlučínské čtvrti Rovniny a bývalé Dlouhé Vsi. Mou sestru fascinovala ohrada s koňmi na Jilemnického ulici. Do centra města jsme chodili jen s babičkou například na nákupy. Já se potom důkladně po Hlučíně i mimo Rovniny a Dlouhou Ves procházel při návštěvě příbuzných až v dospělosti.

Můj děda Pavel zemřel v roce 2016 - je však pohřben nikoliv v Koblově, kde jsou pohřbeni jeho rodiče a prarodiče, nýbrž v Hlučíně, kde velkou část svého života žil.

Poněvadž můj děda Pavel měl 2 dcery, tak příjmení Kuhn v naší nejužší rodině nemá kdo zdědit. Mým nejbližším příbuzným, kdo toto příjmení dosud užívá, je moje babička Eva. Děda Pavel však měl bratra Petra – v této větvi existují i potomci po mužských liniích – dnes však nežijí na Hlučínsku, ale jinde.

Ve všech případech se již jedná o zdecimované torzo.

Pokud si člověk zadá příjmení Kuhn do databáze, tak mu moc lidí s tímto příjmením v rámci naší oblasti nevyjede – sice nějaké jiné lidi s tímto příjmením najde, ale nejedná se zde o autochtonní obyvatele Slezska a severovýchodní Moravy (jako v případě naší rodiny), ale o přistěhovalce převážně z Vysočiny či z území severovýchodních Čech a jiných území - tito přistěhovalci dokonce zpravidla pocházejí z českého národnostního prostředí, přičemž jejich předkové se i s tímto příjmením v 19. století zapojili do českého národnostního života - tito lidé k tomuto příjmení přišli snad díky smíšeným sňatkům u dávných předků.

Autochtonní obyvatelé severovýchodní Moravy a Slezska, co užívají toto příjmení, jsou tedy „ohrožený druh.“

Krátký příběh o rodině mého otce

Ještě nemám pozjišťovány všechny informace v takové míře jako u matčiny rodiny, tudíž nejsem schopen vytvořit nějaký podrobný ucelený příběh. Je třeba říct, že v tomto případě nemám toho ani moc ověřeno. Ale krátce to popíšu, protože taky tento příběh souvisí se Slezskem, avšak je to příběh úplně odlišný.

Má babička Gerda rozená Bochenková se narodila na konci války v pracovním táboře ve městě Litzmannstadt (dnes polská Łódź). Na samém sklonku války za pomocí vojáků Rudé armády přicestovala do Nového Bohumína s cedulkou na krku, kde bylo napsáno jen a pouze její jméno. Vyrůstala tedy v náhradní rodině. Její otec byl vojákem Svobodné Francie (snad důstojník, údajně dokonce šlechtického původu), který pobýval v pracovním táboře v Litzmannstadtu v německém zajetí.

Babiččina matka (snad jménem Lydia Bochenek) byla původem z Bohumína (předky měla jednak ze Starého Bohumína, Německé/Dolní Lutyně a Záblatí, ale také z Haliče z obce Żelazówka u Tarnówa) a do pracovního tábora byla umístěna za utajenou porážku prasete, kterou provedl její otec.

Rodiče babičky se tedy seznámili v onom pracovním táboře. Po otěhotnění prababičky byli jak všichni polští/šlonzáčtí příbuzní prababičky, tak francouzský praděda popraveni. Prababička byla popravena až po porodu. Babička Gerda měla být snad umístěna do náhradní německé rodiny, ale z důvodu dění v roce 1944 a 1945 se tomu tak již nestalo.

Tedy nacistický režim, na kterém se podílela aktivně či pasivně polovina mých předků, vyvraždil jinou čtvrtinu mé rodiny. Toto je zkrátka Slezsko s jeho pluralitními osudy.

Můj děda z otcovy strany se jmenoval Jaroslav Filák a narodil se v roce 1942 ve Francově Lhotě na Moravě, avšak vyrůstal v Banticích na Znojemsku, kam se jeho rodina přestěhovala – byli to pováleční dosídlenci, co se usadili v dříve německé vesnici. V Banticích tedy žili lidé s všelijakými kořeny. Můj děda tedy vyrůstal zde, nikoliv na Valašsku, odkud pocházeli jeho předci.

Byl synem Josefa Filáka, (narozen v roce 1912 ve Francově Lhotě) a Emilie Filákové rozené Matušincové (narozena v roce 1918 ve Francově Lhotě). Prarodiče z jeho matčiny strany se jmenovali Antonín Matušinec (narozen v roce 1863 ve Valašské Senici, vesnici sousedící s Francovou Lhotou) a Kateřina Matušincová rozená Drábková (narozena v roce 1884 ve Francově Lhotě). Prarodiče z jeho otcovy strany se jmenovali Josef Filák (narozen v roce 1890 ve Francově Lhotě) a Maria Anna Filáková rozená Mikésková (narozená v roce 1891 ve Valašské Senici). Předkové dědy pocházeli zejména z Francovy Lhoty, dále poté z okolních vesnic – zejména Valašské Senice a okrajově rovněž z Lidečka. Všichni to byli vesměs zemědělci na vlastní noze – majitelé pozemků.

Můj prapraděda Josef Filák žil ještě před první světovou válkou na nějakou dobu ve Spojených státech amerických, přesněji ve státě Wisconsin ve městě Milwaukee – zde si chtěl patrně přivydělat na živobytí, konkrétně zde pracoval v továrně na výrobu klihu. Následně se však vrátil zpět do Francovy Lhoty.

Všichni jmenovaní dědovi předkové byli vyznání římskokatolického. V době předmoderní se považovali zejména za Valachy, u kolonky národnost můžeme vidět, jak na Valašsko postupně se zpožděním pronikaly české národní myšlenky – k národnosti české se všichni dědovi předci přihlásili až v roce 1910 (předtím to byly národnosti „česko-slovanská,“ „česko-moravská“ či moravská).

Prapraděda Josef Filák byl jediným mým přímým předkem, který za první světové války sloužil u československých legií (tedy jediný, kdo „bojoval“ za vytvoření Československa). Uvozovky jsou zde na místě z důvodů následujících. V roce 1915 narukoval coby vojín do rakousko-uherské armády, přičemž většinu své aktivní vojenské služby právě strávil v armádě této. Do zajetí padl 23. 8. 1917 u hory Kuk v Itálii, přičemž dlouho v onom zajetí zůstal. K legiím se přidal až 29. 11. 1918, tedy až měsíc a den po vyhlášení Československa. Prapraděda Antonín Matušinec pro svůj věk v první světové válce nesloužil, přičemž minimálně jeho dcera, má prababička Emilie, První republiku nikdy nepřijala za svůj režim.

Zdejší lidé v této velmi silně katolické a dosti odstrčené a chudé oblasti vnímali První republiku a její osobnosti velmi nelibě – moje prababička nadávala na Masaryka ještě hodně dlouho po Únoru 1948. Naopak po přestěhování do Bantic si rodina v rámci nových poměrů dokázala vybudovat celkem vysoký sociální status. Část příbuzných se poté usadila i v samotném Znojmě, ve vesnici Práče u Znojma a dále také v Telnici u Brna.

Po vyučení na valcíře se tedy můj děda Jaroslav Filák z Bantic na Znojemsku s kořeny ve Francově Lhotě na Valašsku usadil okolo dvacátého roku života nejprve v Bohumíně – celý život pracoval v bohumínských železárnách coby valcíř. Po sňatku s babičkou jim byl přidělen byt v Orlové v panelovém domě na ulici Vnitřní číslo popisné 736, kde vyrůstal i můj otec Petr (narozen v roce 1972 v Karviné) i jeho bratr Pavel. V rámci bohumínských železáren si můj děda vydobyl velmi silné postavení (byl vedoucí směny), a tudíž pobíral velmi nadprůměrnou mzdu.

Mnohé poměry po roce 1989 nesl celkem nelibě. Přestože se vždy považoval za katolíka, i po roce 1989 volil komunisty. Na poměrech po roce 1989 mu vadily nejen podle jeho slov zlodějiny, kšefty, nespravedlnost, úpadek průmyslu i zemědělství (či rovnou zánik některých odvětví) a bordel, ale právě také rehabilitace První republiky a jejích představitelů. Hodně mu vadily i zhoršující se demografické, sociální a ekonomické problémy na Karvinsku – zejména v Orlové, ale i v Bohumíně. Zvyšující se podíl romského obyvatelstva děda nesl velmi nelibě. Já osobně mám s Romy jak kladné, tak neutrální, tak záporné zkušenosti.

Babička Gerda pracovala jako dělnice, avšak v 90. letech onemocněla leukémií a nastoupila do invalidního důchodu. Díky tomuto invalidnímu důchodu však měla spoustu času na své vnuky – velmi často jsme se sestrou jezdili k ní do Orlové, respektive často jezdila i ona k nám do Záblatí, když třeba naši rodiče někam odjeli, přijela babička mě a sestru hlídat.

V rodině otce se tehdy mluvilo česky, byť se silným slezským/ostravským přízvukem – ten měla nejsilnější pochopitelně babička, děda o něco méně, byť se mu jeho příbuzní smáli, že mu narostl „krátký zobák.“ Občas rodina používala nějaké místní výrazy – nejen bohumínské (a orlovské) – tedy slezské, ale pochopitelně i valašské a jihomoravské. Samotný děda spíše už mluvil směsicí obecné češtiny, valašského dialektu a ostravské mluvy (například používal i tvary velkej, velkýho psa atd..).

Babička mluvila jako tehdy typický místní člověk – ona čeština se silným přízvukem a místními výrazy. Čistým či alespoň čistějším bohumínským nářečím (po naszymu) mluvila jen tehdy, když jsme navštívili její známou/kamarádku v bytě o tři patra níže – patrně, abych z rozhovorů jako malý klučina nerozdával rozumy.

Celá otcova rodina, s výjimkou již nežijící babičky Gerdy původem z Bohumína, patří k oné mase přistěhovaleckého a vykořeněného obyvatelstva bez nějaké hlubší místní identity, co se ke Slezsku nijak nehlásí a nemá o něm ani žádné povědomí – nijak ho neřeší – nějaká místní historie je jim neznámá a nehlásí se k ní. Ani vlastně neví, kde Slezsko (potažmo Těšínsko) začíná a končí. Tím pádem ani, kde začíná Morava - pro ně je Morava všechno. Stejně tak se jich vůbec netýkají specifika autochtonního (tzn. původního) obyvatelstva Slezska – původní nářečí, tradice, kultura, mentalita... Toto přistěhovalecké obyvatelstvo se prostě považuje za Čechy (či mnohdy také za Moraváky či jakési „Severomoraváky“ nebo Ostraváky), co žijí na „severní Moravě,“ „severu Moravy“ či rovnou na Moravě.

Vše buďto napasováno na český nacionalistický příběh, nebo na jakousi moraváckou „protipepíkovskou“ vzdoroidentitu. Toto je důsledkem nejen jejich vykořeněnosti, ale také pozůstatek komunistického režimu, který se snažil u původního obyvatelstva povědomí o Slezsku vymazat, a u toho nově příchozího vůbec nerozvinout – všichni tedy měli nabít přesvědčení, že žijí na území „severní Moravy,“ co nemá nějakou vlastní hlubší místní identitu, kulturu, mluvu, tradice, mentalitu svých obyvatel a svou specifickou historii... Dokonce jsou mnozí naočkovaní – původním obyvatelstvem Těšínska tito nově příchozí obyvatelé pohrdají – nazývají je „Vasrpoláky,“ stejně tak ještě v mnohem větší intenzitě pohrdají obyvateli Hlučínska. Kdo zde byl dříve, nad tím se nikdy nezamýšlejí.

Hlavní a stěžejní je pro tyto přistěhovalce to, co si sem oni a jejich předci přinesli odjinud. Vše tradičně místní je jim cizí, v radikálnějším pojetí rovnou špatné – německé, polské, prostě nežádoucí – něco, co tu nemá co dělat. Zajímavostí je, že tito přistěhovalci nerozlišují mezi Prajskou a Cisařskou. Pro ně je Prajská z naprosto neznámého důvodu i kdysi rakouské Opavsko.

Zpět k otcově rodině. Nikdy jsme nebyli s otcovými příbuznými pořádně v kontaktu. Jeho příbuzné na jižní Moravě a na Valašsku ani pořádně neznám. Ani s babiččinou náhradní rodinou z Bohumína jsme nikdy nebyli v intenzivním kontaktu. Intenzivněji jsme se vždy stýkali jen s prarodiči.

V roce 2006 babička Gerda leukémii podlehla. Děda Jaroslav se tehdy upřel na své vnuky – často nás navštěvoval a my navštěvovali jeho, často jsme u něj přespávali, s mými bratranci zase hodně jezdil rybařit. Hodně času děda trávil i prací na zahrádce (kterou obhospodařoval nejdříve u našeho domu v Záblatí, avšak poté, co jsme se přestěhovali do Skřečoně do domu číslo popisné 665 na ulici Myslivecká, dojížděl na zahrádku v Rychvaldě u domu mého strýce Pavla), kde si pěstoval různou zeleninu a ovoce. Na oné ulici Myslivecká jsme bydleli v letech 2007-2019.

Rybařit jezdil nejčastěji k rychvaldskému rybníku ležícím na pomezí Rychvaldu a Záblatí u Bohumína (vzdálený jen pár minut pěšky od našeho bývalého domu v ulici Na Pískách 344, tam jsme bydleli v letech 2001-2006, avšak jelikož jsme tam žili v mém předškolním a ranně školním věku, tak mám pocit, jako bychom tam bydleli celou věčnost). Děda Jaroslav si vyráběl vlastní nástrahy ze suchého pečiva, které byly velmi účinné – všichni rybáři se tedy dívali, jestli „berou Filákovi.“ Když „Filákovi nebrali,“ tak se všichni sebrali a jeli domů. Celou rodinu zásoboval svou vypěstovanou zeleninou a ovocem (nejčastěji paprikami a rajčaty, někdy i jahodami, malinami, hráškem, cuketami, angreštem, zda jablky – to si nevzpomínám, ale snad i nějaké ovoce pěstoval, byť přednost dával zelenině – rád totiž obhospodařoval půdu). Občas nám dal i nějakou tu ulovenou rybu – buďto syrovou (zejména před Vánoci, ale občas i jindy), nebo i nějak upravenou – smaženou či uzenou.

Děda však byl silný vášnivý kuřák. Ačkoliv následně kouřit přestal, i přes několik let abstinence, onemocněl rakovinou plic, které v roce 2017 podlehl. Oba mí prarodiče z otcovy strany jsou pohřbeni v Orlové.

Závěr

Tak. Jsem tedy Čech? Jsou historie Čech mé dějiny? Je historie českého národa má historie? Ono Rakousko-Uhersko, české národní obrození atd... Proč se ze mě škola snažila dělat to, co se snažila? Proč ani média nerespektují geografické dělení naší země, které definuje Preambule Ústavy ČR a velký státní znak?

V článku jsem představil dva zcela odlišné příběhy. Matčina rodina tady žije po celá staletí. Žije tady na svém. Neprošla si českým národním obrozením, naopak byla ovlivněná německým nacionalismem či se k němu rovnou hlásila. Nežila na území Českého království a z naprosté drtivé většiny ani na území Moravského markrabství. Před rokem 1742 žila na území zejména Opavského knížectví, dále v mnohem menší míře Krnovského, Ratibořského (tam spadalo Bohumínsko - to vlastně historicky není Těšínsko) a Těšínského knížectví. Na území Moravského markrabství žila opravdu jen malá část z nich. Po roce 1742 většina matčiných předků žila na území Pruského království - nejdříve ve správním obvodě hlubčickém, poté v okrese Ratiboř v rámci pruské provincie Slezsko. Po roce 1871 její předkové vesměs žili v hranicích sjednoceného Německa. A i ti, co žili na území Rakouska, chodili do německých škol, hlásili se k německé kultuře, německé identitě a německé národnosti. I ti žili v časech Rakousko-Uherska povětšinou na území Slezska, i když rakouského. Nakonec se všichni ocitli v hranicích kdysi pruského a německého Hlučínska. Velká část "Prajzáků" se ani dnes za součást českého národa nepovažuje.

Otcova rodina je větší háček. Je to jiný příběh. Příběh lidí, co do Slezska mířili za lepší formou obživy. Příběh, který celkem koresponduje s tím, co nás učili ve škole. Až na to, že sem rozhodně ti lidé nepřicházeli jako Češi. Ti, co do Slezska přišli již v 19. století, se snad i se zdejším prostředím sžili (ta část otcových předků z Haliče - tedy Poláků). Tito, se narozdíl od matčiny rodiny, nepodíleli aktivně či pasivně na německém národním socialismu, ale byli jeho oběti. Ale ti, co sem přišli po roce 1945, již s sebou nesli identitu a kulturu, kterou si ponechali, poněvadž Slezsko mělo být za socialismu vymazáno. Dá se tedy říct, že počeštit tento typ vykořeněných lidí bylo daleko snazší. Dnes je snad nejde nepovažovat za Čechy. Přesněji počeštěné jedince. Valaši byli po staletí Valaši či Moravané. Poláci byli po staletí Poláci. Ti Francouzi byli po staletí Francouzi.

Tedy pokud vůbec to. Až do 19. století byla pro člověka daleko podstatnější jeho náboženská víra (katolík x evangelík), feudální příslušnost (domkař, zahradník, sedlák, měšťan), poddanská příslušnost (na jakém panství žil), místní příslušnost (v jaké vesnici či městě žil). A také bylo velice podstatné pro onoho člověka jeho zaměstnání, možná později nějaká příslušnost zemská (Čech ve smyslu zemském je pouze ten, kdo žije v Čechách - bez ohledu na jazyk). Součástí jakéhosi "národa" byly pouze privilegované osoby (šlechta, duchovenstvo, královské měšťanstvo...). Prostě mezi mými předky žádné skutečné Čechy nenajdeme. Ale co už. Národnost je subjektivní věcí každého člověka.

Na Karvinsku převažují lidé jako je otcova rodina. V Ostravě taky. Na Frýdecku snad taky. V samotném Třinci, kdo ví. Od Opavy na západ (tedy bývalé Sudety) naprosto dominují. To nemá se Slezskem nic společného - tato kdysi slezská část bývalých Sudet.

Avšak jsou zde oblasti, kde je naprostá většina obyvatel autochtonní. Ať už se jedná o Hlučínsko, jehož osudy jsem zde dnes prostřednictvím matčiny rodiny prezentoval. Ale také o rakouskou část Opavska (tedy tu část, co nebyla před rokem 1945 německojazyčná - je to poměrně velké území okolo Opavy, od Opavy na východ - tzn. Štítina, Mokré Lazce, Háj ve Slezsku, Děhylov, Klimkovice atd..) a na jih (např. Raduň). Naprosto odlišné od Hlučínska, co se týče osudů a postojů v moderní době. Pak je tady samozřejmě území Těšínska. Tradičnější oblasti se zde liší oblast od oblasti. Je zde Jablunkovsko se svými Gorali, okolí Třince a Českého Těšína se svými Šlonzáky (kdysi i tzv. slezskými Valachy a Vasrpoláky). To jsou Češi? No snad nejsou.. Jsou zde však i oblasti od Frýdku na jih či v okolí dnešní žermanické přehrady se svými slezskými Moravci (tj. Lachy), kde už to tu čechyzační dávku dostalo národním obrozením, ona čechyzační dávka se týká i Opavska.

No je to prostě složité. Snad jsem ukázal, že příběh Slezska není černobílý. A snad jsem obhájil své právo nepovažovati se za Čecha. A právo nepovažovat české dějiny za své. A právo rozčilovat se při každém užití pojmu "sever Moravy."

Autor: Adam Filák | čtvrtek 23.12.2021 7:00 | karma článku: 27.94 | přečteno: 4375x

Další články blogera

Adam Filák

Poláci vám propíchají pneumatiky!

Na konkurenčním médiu dnes vyšel článek, který popisuje, jak "Poláci" z Krzanowic propichují pneumatiky "Čechům" z Chuchelné před polskými obchody. Že prý "Polákům" dochází trpělivost s nakupujícími "Čechy." CHUDÁCI ČEŠI!!!!!!!!

12.11.2023 v 12:50 | Karma článku: 23.85 | Přečteno: 1606 | Diskuse

Adam Filák

Zamyšlení se nad kultem TGM

Na facebookové stránce ODS v dnešním příspěvku stojí: odkaz a hodnoty Tomáše Garrigua Masaryka žijí dodnes a my na ně nezapomeneme! A pak tam jsou ještě nějaké řeči, jak usiloval o moderní a demokratický stát. No...

14.9.2023 v 17:53 | Karma článku: 13.76 | Přečteno: 524 | Diskuse

Adam Filák

Sto let od obsazení Hatě a Píště Československem

Je to přesně 100 let, co československá vojska bez plebiscitu obsadila obce Hať a Píšť. Do té doby tvořící součást okresu Ratiboř v německém Horním Slezsku.

16.3.2023 v 13:48 | Karma článku: 12.65 | Přečteno: 563 | Diskuse

Adam Filák

Zamyšlení se nad ruským "medvědem"

Dostal jsem zajímavou reakci na můj předchozí článek. Tuto fotografii mohutného ruského medvěda, se kterým si není radno zahrávat. Je ale opravdu onen "medvěd" takto skutečně medvědí?

8.2.2023 v 11:39 | Karma článku: 18.04 | Přečteno: 439 | Diskuse

Další články z rubriky Ostrava

Jan Tichý(Bnj)

Derniéra

Česko je opravdu výjimečná země. Máme v čele místo premiéra derniéra. Jen nevíme, o jakou derniéru jde.

27.8.2022 v 15:19 | Karma článku: 27.63 | Přečteno: 584 | Diskuse

Mirka Pantlíková

O koťátku s bílými ponožkami

Nestává se často, že když po ránu vyjdete před dům narazíte na něco milého, co vás zaujme na první pohled. A to se mi se mi stalo nedávno.

27.10.2021 v 16:33 | Karma článku: 22.79 | Přečteno: 380 | Diskuse
Počet článků 14 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2529

Zajímám se o historii, historickou architekturu a politické dění. Baví mne cestování, poznávání a prozkoumávání měst. Svou pozornost soustřeďuji rovněž na současné válečné konflikty, zejména na Blízkém východě. Taktéž se hrdě hlásím ke Slezsku - historickému území většiny mých předků. Bakalářské vzdělání jsem získal v dvouoboru Politologie a Mezinárodní vztahy na FSS MU v Brně. Nyní studuji magisterský obor Politologie na FSV UK v Praze. Jsem editorem několika facebookových stránek propagující slezskou a hlučínskou identitu. Matka slezsko-německého původu (3/4 předků z Hlučínska, 1/8 ze Sudet a 1/8 z Bohumínska a Těšínska, přičemž "neprajzská větev," avšak rovněž německá, se na Hlučínsko přistěhovala v roce 1926). Otec "Čech" (1/2 předků z Valašska, 1/4 z Francie, 3/16 z Bohumínska a Těšínska a 1/16 z Haliče).

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...