Dějiny Hlučínska (Praj(z)ske, jižního Ratibořska)

16. 04. 2020 7:35:35
Většina občanů ČR si myslí, že se náš stát dělí pouze na 2 historické celky - na Čechy a Moravu. Bohužel jen malá skupina „vyvolených" v ČR ví, že se v našem státě nachází také malá část Slezska. A v ní leží Hlučínsko.

Člověk po překročení hranic historické oblasti, které se lidově říká „Prajska," ještě dnes může nabýt dojmu, že se ocitl v úplně jiném světě. Tento svět je nějak čistější a malebnější, než ten svět „tam za řekou." Domy zde jsou až nezvykle obrovské, obývá je větší počet lidí - zpravidla několik generací téže rodiny, vesnice zde často svým počtem obyvatel připomínají spíše malá městečka, lidé zde častěji chodí do kostela, mají dodnes vřelejší vztah ke katolické církvi, udržují si pečlivě své domy a zahrady, velmi se zajímají o to, co se v jejich vesnici děje, a záleží jim na tom, aby se tato vesnice vyvíjela k lepšímu. A aby dobře vypadala. Proč by se měli stěhovat někam jinam? Vždyť na území této vesnice a této historické oblasti žili jejich předkové již před několika staletími. Žádnou vykořeněnost typickou pro pohraničí, velká města či nedalekou ostravsko-karvinskou průmyslovou aglomeraci zde nehledejte. Tuto část naší země totiž nezformovala průmyslová revoluce 19. století, ta se této oblasti téměř vyhnula. Dokonce ji ani neformovalo české národní obrození. Zdejší obyvatelstvo si totiž tímto českým obrozením vůbec neprošlo. Co se ale na této oblasti velmi podepsalo je to, že v letech 1742-1920 byla součástí Pruska, později Německého císařství. Tato éra zde zanechala nejen stavby z červeného režného zdiva, zformovala i specifickou mentalitu zdejších lidí, zformovala jejich identitu i jejich specifické nářečí, které se už v současnosti bohužel vytrácí.

Tato oblast se v mnoha ohledech liší nejen od Čech či Moravy, ale i od té části Slezska, co bývala součástí Rakousko-Uherska. Přesto je tato oblast leckdy přehlížena. O historii této oblasti se v učebnicích dějepisu na základních a středních školách asi moc nedozvíte. Stejně tak ji přehlížejí média, která tuto oblast pokládají za jakýsi „sever Moravy." 4. února 2020, kdy bylo stoleté výročí anexe tohoto území Československem, jsem nezaznamenal to, že by v televizi padla o tomto výročí byť jen jediná zmínka. Nic jsem nenalezl ani v tištěných novinách s regionální přílohou pro Moravskoslezský kraj. Postupně upadá povědomí nejen o Hlučínsku, ale bohužel i o celém Slezsku. Je zde tendence z něho udělat onen „sever Moravy." Ale proč? Tento region má svou specifickou historii, lidé zde mají svůj specifický dialekt, svou specifickou mentalitu, své specifické zvyky - to vše tento region odlišuje od Moravy. Stejně tak jako Morava má svá specifika, která ji odlišují od Čech.

Rozhodl jsem se tedy zpracovat historii Hlučínska, abych upozornil na to, že považovat tuto oblast za „sever Moravy" není správné a vůči zdejším obyvatelům to není úplně uctivé, protože ne všichni z nich se už smířili s tím, že jejich historie a identita má být zapomenuta a vymazána z povrchu zemského. Všechna tvrzení jsem pečlivě ozdrojoval - chci, aby tento historický přehled byl věrohodný.

V první části se věnuji státoprávnímu vývoji zdejší oblasti do roku 1920, který vedl ke vzniku specifické identity zdejších obyvatel, na kterou jsem se rovněž zaměřil. Má dvě podkapitoly. První pojednává o období před připojením k Prusku, ta druhá poté pojednává o době, kdy tato oblast byla součástí Pruska, respektive Německého císařství.

Druhá část textu se věnuje dění v oblasti po připojení k ČSR, také stručně popisuje dění za druhé světové války a poválečné dějiny.

1. Dějiny současného území Hlučínska („Prajske/Prajzske“) před připojením k ČSR

1.1. Od příchodu Slovanů po připojení k Prusku

Slovanské kmeny dorazily na území Slezska mezi 5. až 9. stoletím. (Žáček 2004, s. 11) V části Horního Slezska (zejména na pozdějším Opavsku) se usídlil slovanský kmen Holasiců. (tamtéž) V poslední třetině 9. století se Slezsko, či alespoň jeho část, dostává pod politický a kulturní vliv Velkomoravské říše. (Žáček 2004, s. 12) Ta v době vlády knížete Svatopluka rozšířila svůj vliv na území Holasicka násilným způsobem, čemuž svědčí stopy po vypalování zdejších hradišť. (Vurm 2003, s. 97)

Snad již na počátku 10. století, pravděpodobněji až v jeho polovině, je Slezsko připojeno k Českému knížectví. (Žáček 2004, s. 14) Na přelomu 10. a 11. století se však dostává pod nadvládu Polska, byť vzhledem ke sporům mezi Čechami a Polskem se nadvláda nad ním ještě několikrát proměnila. (tamtéž) Dlouhodoběji však Přemyslovci dokázali uhájit jen území Holasicka, které jim bylo garantováno na základě míru mezi českým knížetem a polským králem uzavřeným v roce 1054 v Quedlinburgu. (Žáček 2004, s. 19) Není však jisté, zda si Přemyslovci kontrolu nad tímto územím udrželi nepřetržitě, protože v roce 1155 je Holasicko v papežské bule zmiňováno jako součást Vratislavské diecéze. (Žáček 2004, s. 43) V roce 1229 však papežská komise rozhodla, že území Holasicka zůstane součástí Olomoucké diecéze. (tamtéž) Znamená to nejen to, že z církevního hlediska bylo zdejší území někdy mezi roky 1155-1229 přeřazeno pod Olomouc, ale také to, že Holasicko definitivně na nějakou dobu spojilo své osudy s dějinami Moravy. (Žáček 2004, s. 14) Ačkoliv příslušnost pozdějšího Opavska k Moravě byla pouze dočasná, součástí Olomoucké diecéze zůstalo i po opětovném připojení ke Slezsku, což se později, jak v tomto textu bude zmíněno, ukázalo být naprosto klíčové pro dějiny tzv. Hlučínska.

Morava se od poloviny 11. století dělila na údělná knížectví (brněnské, znojemské a olomoucké), kde vládly vedlejší větve rodu Přemyslovců. (Adamová 2015, s. 43) Míra (ne)závislosti těchto knížectví na Čechách záležela na momentální síle a moci českých panovníků. (Adamová 2015, s. 45) Vymřením vedlejších větví tato knížectví ke konci 12. století zanikla, avšak v roce 1182 římský císař Fridrich Barbarossa sjednocenou Moravu povýšil na markrabství. (Adamová 2015, s. 44) Území Holasicka fungovalo v rámci markrabství jakožto Holasická (později Opavská) provincie. (Tomáš Pustka, 2014, opavsky.denik.cz) (Müller 2014, s. 5)

Z území markrabství se tato provincie ještě v témže století, kdy se stala jeho součástí, začala vydělovat. Již v roce 1269 se přemyslovský levoboček Mikuláš uváděl jako „pán z Opavy.“ (Žáček 2004, s. 49) V roce 1318 pak český král Jan Lucemburský udělil Opavsko v léno Mikulášovi II. (Adamová 2015, s. 71). V lenní přísaze, která proběhla 3. července 1318 v Praze, se již nehovoří o příslušnosti Opavska k Moravskému markrabství a podřízenosti vládců Opavska moravským markrabatům, naopak se zde hovoří o „královstvím našem českém“ a „našem králi českém,“ hovoří se, že pokud přemyslovská dynastie na Opavsku vymře, tak Opavské vévodství připadne „našemu panu králi, jeho dědicům a k řečenému království českému,“ přičemž jako svědkové v textu lenní přísahy figurují významní šlechtici Českého království. (text lenní přísahy – Adamová 2015. s-71-73) Osamocení Opavska vůči Moravskému markrabství zaplatila opavská knížata pevným lenním poutem k českým králům a tito králové jim slavnostně v Praze Opavsko udělovali v léno. (Vurm 2003, s. 108) 7. dubna 1348 vydal Karel IV. pro území spadající v církevní správě pod Olomoucké biskupství tzv. moravskou listinu, která ustanovila, že Moravské markrabství, Opavské knížectví a léna českých panovníků a Českého království patří podle lenního práva pod jurisdikci a přímé panství českých králů a České koruny. (Adamová 2015, S. 42)

Opavsko se vydělením z Moravského markrabství nestalo automaticky opětovnou součástí Slezska (součást České koruny od 14. století), nýbrž bylo buď chápáno jako samostatná země rovnocenná Čechám, Moravě či Slezsku (viz třeba Komenského mapa Moravy, dostupná na wikimedia či wikipedii), anebo bylo z důvodu své církevní příslušnosti k Olomouckému biskupství nadále z geografického hlediska chápáno jako součást Moravy, i když svébytná (viz např. již zmiňovaná moravská listina).

K tomu, že Opavsko začalo být postupně opět vnímáno jako součást Slezska, výrazně přispěly personální unie mezi Opavskem a slezskými knížectvími, přičemž první taková personální unie existovala již v letech 1336-1377, a to konkrétně mezi Opavskem a Ratibořskem, kdy existovalo slezské opavsko-ratibořské knížectví. (Žáček 2004, s. 63, 424, 437, 442) Opavská knížata se díky získání vlády nad Ratibořskem začala řadit mezi slezská knížata a aktivně se začala zapojovat do vnitrozemského dění ve Slezsku. (tamtéž)

Po roce 1377 se državy Přemyslovců začaly rozpadat na menší části pod správou různých členů přemyslovského rodu, což vedlo k finančnímu a mocenskému úpadku Přemyslovců. (Žáček 2004, s. 438) Rod se definitivně rozpadl na větev opavskou a větev krnovsko-ratibořskou (Žáček 2004, s. 464) Avšak i nadále trval stav, kdy jednotliví Přemyslovci kromě své části Opavska ovládali i různá slezská knížectví a panství, či naopak slezským opolským knížatům byla prodána část Opavska. (tamtéž) Do nepřehledné situace zasáhl po roce 1460 český král Jiří z Poděbrad poté, co zemřel opolský kníže Bolek bez legitimního dědice. (tamtéž) Když Jiřímu z Poděbrad toto knížectví připadlo jako odúmrť coby českému králi, udělil ho v léno Bolkově bratru Mikulášovi. (tamtéž) Ten z vděčnosti Jiřímu z Poděbrad prodal svou část Opavska a v roce 1464 mu svůj díl Opavska prodal i opavský kníže Jan. (tamtéž) Král sjednocené Opavské knížectví udělil v léno svému synovi, slezskému minstrberskému knížeti Viktorinovi z Minstenberka, který se zde však udržel jen do roku 1485. (Müller 2014, s. 6) Vlády nad Opavskem se tehdy zmocnil Matyáš Korvín, který Opavsko udělil svému synu Janovi. (tamtéž) Ten toto knížectví držel i po otcově smrti, a to až do roku 1501 (Žáček 2004, s. 439) Český král Vladislav Jagellonský udělil Opavsko v léno svému bratru polskému králi Zikmundovi, ten ho ovládal až do roku 1511. (tamtéž) Opavské knížectví se z této vlády vyplatilo a na více než celé další století spadalo jakožto bezprostřední knížectví pod přímou vládu českých králů. (Müller 2014, s. 6) V roce 1561 vyšla Helwigova mapa Slezska, která Opavsko znázorňuje jako součást Slezska a Opavsko zmiňuje ve výčtu slezských knížectví. (mapa na wikipedii či wikimedii) V roce 1614 udělil český král Matyáš Opavsko jakožto slezské knížectví v dědičné léno Lichtenštejnům. (Müller 2014, s. 7)

Malá část území dnešního Hlučínska nebyla v letech 1377-1742 součástí Opavska, nýbrž tvořila součást Krnovska. Z významných vesnic do něj spadaly např. Kravaře, Velké Hoštice, Rohov či Sudice (mapa Krnovska z roku 1736 na wikipedii či wikimedii) Krnovsko se v roce 1377 oddělilo od Opavska, připadlo ratibořským Přemyslovcům, ti ho v roce 1384 prodali slezským opolským knížatům, Krnovsko však následně ovládl moravský markrabě Jošt, po jeho smrti v roce 1411 připadlo českým králům a v roce 1421 ho znovu získali ratibořští Přemyslovci. (Žáček 2004, s. 424) V roce 1437 bylo slezské ratibořsko-krnovské knížectví rozděleno na ratibořskou a krnovskou část, v roce 1474 museli Přemyslovci Krnovsko odprodat Matyáši Korvínovi z důvodu své podpory Jiřímu z Poděbrad, po smrti Matyáše Korvína připadlo českým králům. (Žáček 2004, s. 425) V roce 1523 bylo toto slezské knížectví uděleno v léno ansbašským Hohenzollernům, kterým bylo v roce 1621 zkonfiskováno z důvodu jejich zapojení do českého stavovského povstání. (tamtéž) V následujícím roce bylo toto slezské knížectví uděleno v dědičné léno Lichtenštejnům. (tamtéž)

1.2. Od připojení k Prusku po připojení k ČSR

28. července 1742 byl v Berlíně po prohrané válce mezi habsburským soustátím a Pruskem podepsán mír, na jehož základě Habsburkové (potažmo Česká koruna) ztratili většinu území Slezska, včetně severních částí knížectví opavského a krnovského (Žáček 2004, s. 200) Pod habsburskou vládou (resp. v České koruně) zůstalo jen Těšínsko a jižní části knížectví opavského, krnovského a niského. (tamtéž) Území dnešního Hlučínska se tak stává součástí Pruského království. Bylo začleněno do správního obvodu Hlubčice, přičemž v roce 1818 bylo přeřazeno do okresu Ratiboř, jehož součástí zůstalo až do anexe tohoto území Československem. (muzeum-hlucinska.cz) Postupně začalo splývat s historickým územím Ratibořského knížectví. Samotné Slezsko bylo v rámci Pruska rozděleno na 13 kantonů, avšak v roce 1815 bylo obnoveno jako jedna z 9 pruských provincií s centrem ve Vratislavi. (Žáček 2004, s. 201, 245-246) Pruská provincie Slezsko se dělila na 3 (resp. do roku 1820 na 4) vládní obvody, v jeho východní části existoval vládní obvod Opolí zahrnující celé Horní Slezsko, tedy i Ratibořsko. (Žáček 2004, s. 246)

V 19. století došlo v Rakouském Slezsku (od roku 1861 definitivně tvořící jednu z korunních zemí rakouské monarchie) k probuzení českého národního vědomí. V roce 1877 na Opavsku vznikla Matice opavská, v roce 1898 na Těšínsku vznikla Slezská matice osvěty lidové, v roce 1883 bylo v Opavě založeno české gymnázium, v Rakouském Slezsku se pořádaly tábory českého lidu, vznikal zde první místní český tisk, české spolky atd. (Žáček 2004, s. 273, 283, 285, 290, 291, 292, 296)

Na Ratibořsku (od roku 1871 součást Německého císařství) byla situace značně odlišná. Zdejší „české“ obyvatelstvo si po roce 1742 vytvořilo hospodářské, sociální a kulturní vazby směrem do slezské Ratiboře a dále hlouběji do pruského Slezska, hlouběji do Pruska, bylo vystaveno povinnosti sloužit vojenskou službu v pruské/německé armádě, bylo pod vlivem zdejšího školství (které se po vyhlášení Německého císařství stalo čistě německojazyčným), jezdilo na sezónní práce hluboko do německého vnitrozemí atd. (muzeum-hlucinska.cz) (Jiří Neminář, Historie.cs: Být Prajzákem 7:35 – 8:45) (petrkovice.ostrava.cz) Zdejšímu obyvatelům byla zpočátku národnostní myšlenka cizí, označovali se za Moravce, přičemž onu „moravskou“ identitu si nespojovali nijak s národnostní otázkou, dokonce ani s identitou zemskou (ta zde byla pruská), spíše ji měli spojenou s římskokatolickou vírou (zde velmi silnou) a římskokatolickou církví spadající v jižní části Ratibořska územně pod Olomoucké arcibiskupství (čili pod moravskou církevní provincii). (muzeum-hlucinska.cz) (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem, 2:16 – 2:50) Dokonce i zdejší nářečí (lidově označováno jako po našemu či prajzština) bylo oficiálně nazýváno jako „moravština,“ toto pojmenování však opět souvisí s církevní příslušností oblasti, zdejší jazyk nebyl totožný s jazykem Moravanů, vznikl ze zakonzervovaných slezských (lašských) nářečí češtiny, přičemž po roce 1742 přejal z němčiny mnoho německých výrazů. V tomto nářečí se promítaly vlivy tří jazyků – češtiny, němčiny a polštiny. (petrkovice.ostrava.cz) (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem, 2:16 – 3:03) (wikipedie.cz)

Nacionální myšlenka se zde však později rozšířila, ale nebyla to národnostní myšlenka česká, byla to národnostní myšlenka německá. Na počátku 20. století se již zdejší obyvatelstvo v produktivním věku považovalo z národnostního hlediska za Němce, byť hovořilo „moravsky.“. (muzeum-hlucinska.cz) (Jiří Neminář, Historie.cs: Být Prajzákem 7:35 – 8:45) Zdejší „moravský“ jazyk však i přes německé národní a pruské/slezské zemské vědomí zdejšího obyvatelstva nezanikl, z iniciativy římskokatolické církve byl nadále udržován v církevním prostředí, což k jeho udržení napomohlo. (Kadlec 2016, s. 115) V roce 1893 zdejší katolické duchovenstvo zakládá Katolické noviny pro lid moravský v Pruském Slezsku, které sice byly psány v „moravském“ jazyce, avšak orientovaly se silně proněmecky. Vůči Čechům se silně vymezovaly z důvodu jejich odpadlictví od katolické víry. (Žáček 204, s. 288) (Jiří Jung, Historie.cs: Být Prajzákem: 11:58 – 12:37) V oblíbenosti nebylo u obyvatel jižní části Ratibořska ani samotné Rakousko, což vyplývalo z jejich pořádkumilovnosti související s pruskou mentalitou. Na Rakousko se dívali jako na území, kde je vulgárně řečeno „bordel“ namísto čistoty, řádu a pořádku. (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem, 12:55 – 13:08)

2. Hlučínsko po připojení k ČSR

4. února 1920 bylo na základě Versaillské mírové konference většina území dnešního Hlučínska připojena k Československu, obce Píšť a Hať se součástí ČSR staly až v roce 1923. (muzeum-hlucinska.cz) K Československu tak nakonec bylo připojeno celkem 38 pruských obcí (prajzskarepublika.cz) ČSR argumentovala tím, že jižní část Ratibořska je územím, kde žijí zgermanizovaní příslušníci českého národa a je třeba toto obyvatelstvo zachránit před naprostou germanizací v „moři německého živlu.“ (muzeum-hlucinska.cz) Bohužel pro ČSR bylo zdejší obyvatelstvo zcela odlišného názoru, po anexi tohoto území Československou republikou se na anektovaném území pořádaly protestní demonstrace namířené proti anexi. (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem, 10:36-10:42) Obyvatelstvo se obávalo zpřetrhání veškerých vazeb s pruským územím, přičemž toto si spojovalo i se samotnou otázkou sehnání obživy. (Jiří Jung, Historie. Cs: Být Prajzákem 14:37-15:45) K negativnímu vnímání československého státu zdejším obyvatelstvem přispělo i to, že ČSR byla sekulárním až anti-katolickým státem hlásícím se k husitské a protestantské minulosti.

Na velkém státním znaku ČSR (a prezidentské standartě) figurovala nejen slezská orlice symbolizující celé Slezsko, celá spodní část velkého znaku byla věnována jednotlivým slezským územím, přičemž jedno z polí znázorňovalo Ratibořsko (Hlučínsko). (wikipedie.cz) Z hlediska správního se však Slezsku v ČSR tak dobře nevedlo. Území Hlučínska nespadalo pod správu slezské zemské vlády, nýbrž bylo podřízeno přímo pod osobu slezského zemského prezidenta Josefa Šrámka, který zde disponoval zcela mimořádnými pravomocemi (s demokratickým režimem ne zcela slučitelnými). Tento stav trval celých 7 let. (muzeum-hlucinska.cz) V roce 1928 došlo k reorganizaci okresu Hlučín, z něhož bylo cíleně vyloučeno 12 obcí patřících před rokem 1920 k Prusku, a naopak k němuž bylo připojeno 5 ryze českých obcí (před rokem 1918 součást Rakouska) ve snaze ovlivnit zdejší složení obyvatelstva ve prospěch české národnosti. (Historie. Cs: Být Prajzákem 20:55) V tomtéž roce došlo k likvidaci samosprávy československého Slezska, bylo spojeno s Moravou pod zemi Moravskoslezskou s centrem v Brně, přičemž Opavy se ani netýkalo speciální postavení, které bylo přiřknuto dalším statutárním městům – netvořila vlastní okres. (Žáček 2004, s. 323)

S výjimkou 2 zdejších obcí (z celkového počtu 38) došlo k naprosté likvidaci zdejšího německého školství, které bylo nahrazeno českým (resp. československým). (Jiří Neminář, Historie.Cs: Být Prajzákem, 18:16-19:08) Zákon o garanci vzdělání národnostním menšinám při určitém podílu v obci byl ignorován. (tamtéž) A to i přes odpor zdejšího obyvatelstva, které proti tomu protestovalo, svým dětem zařizovalo domácí výuku v němčině nebo je posílalo do německých škol v Opavě. (tamtéž) Proti tomu však československý stát zakročil. Zplnomocněny vládní komisař Josef Šrámek opakovaně nařizoval vyloučit z opavských německých škol ty žáky, jejichž rodiče nejsou úředně německé národnosti, ke které, jak bude řečeno na následujících řádcích, jim však nebylo umožněno se svobodně hlásit. (Kadlec 2016, 120) Toto vylučování z opavských německých škol však bylo protizákonné, protože ve Slezsku, na rozdíl od Moravy, neplatil zákon, který hovořil o tom, že dítě smí navštěvovat pouze obecnou školou, jejíž vyučovací jazyk je shodný s jeho mateřštinou. (tamtéž)

Se sčítáním lidu, jak bude řečeno na dalších řádcích, ČSR manipulovala. Docházelo tak ke kuriozním situacím, kde v oblastech s oficiální převahou československého obyvatelstva, s převahou vyhrávaly strany patřící k německému národnímu proudu. (muzeum-hlucinska.cz) V roce 1925 volilo německé strany 65 % obyvatel Hlučínska, 29 % z nich odevzdalo hlas českým stranám a 5 % voličů volilo KSČ. (Kadlec 2016, s. 118) To ostře kontrastovalo s národnostními statistikami z roku 1921, podle kterých v Hlučíně tvořili Němci jen 31 % obyvatel, přičemž více než desetinu obyvatel tvořili jen v dalších 12 obcích. (tamtéž)

Československý stát hned v únoru 1920 po připojení jižní části Ratibořska (Hlučínska) k ČSR zjistil, že obyvatelstvo oblasti si ve velké většině nepřálo odtržení od Německa a vůči novému státu je naladěno nepřátelsky. (Kadlec 2016, s. 115) Kritéria sčítání lidu na Hlučínsku tedy byla stanovena tak, aby se proněmecký sentiment zdejších obyvatel nemohl promítnout do státu nepříznivých statistických výsledků. (tamtéž) Národnost zde byla maximálně připoutána na mateřský jazyk. (tamtéž) Zplnomocněný komisař Republiky československé pro Ratibořsko Josef Šrámek poznamenal: „Jest nepochybno, že agitace německá při sčítání lidu i tu napne všechny síly, aby získáno bylo co nejvíce lidu pro národnost německou. Lid tamní, jak dnes věci stojí, dal by se snadno zlákati, aby při sčítání udal jako národnost německou, přičemž opravné řízení asi málo by co změnilo, jěžto zvláště mladá generace ovládá oba jazyky. Výhodnější byla by pro nás ovšem situace při sčítání podle mateřského jazyka a hlavně tehdy, měl-li by úřad II. Instance v ruce opravné řízení.“ (tamtéž)

V praxi to vypadalo následovně. Na Hlučínsku se nesčítalo pomocí sčítacích archů (vyplňováno samotnými občany), nýbrž archy popisnými (vyplňováno sčítacím komisařem, který odpovědi do archu zapisoval na základě odpovědí tázaného). (Kadlec 2016. s. 37-38) Bylo tak učiněno z důvodu „zvláštních poměrů a zajištění zdárného výsledku cenzu.“ (Kadlec 2016, s. 38) Ze 114 zdejších čítacích komisařů bylo 109 Čechů a jen pět Němců. (Kadlec 2016, s. 117) Na Hlučínsku byla běžně prováděna „úřední oprava národnosti,“ a to i bez souhlasu sčítané osoby, která se sice mohla odvolat, ale její odvolání nemělo odkladný účinek. (Kadlec 2016, s. 116) Sčítací komisaři prováděli vyplnění kolonky národnost na základě „objektivní skutečnosti,“ nikoliv na základě odpovědi dotázaného. (tamtéž) Kolonka národnost byla na Hlučínsku maximálně vázána na mateřský jazyk, to však ostře kontrastovalo s jinými územími, kde by se vázanost na mateřskou řeč nehodila (např. Těšínsko), a kde naopak národnost s mateřskou řečí propojena nijak nebyla. (tamtéž) Argumenty mnoha obyvatel Hlučínska, že „moravština“ je, co se týče důležitosti, jejich druhým jazykem, a na rozdíl od němčiny ji neovládají písmem, nepostačovaly. (tamtéž) Sčítací komisaři nebrali v potaz, který jazyk dotyčný nejlépe ovládá a ve kterém získal vzdělání, stěžejní pro ně byla řeč matky. (tamtéž)

Sčítání lidu proběhlo na Hlučínsku v polovině února 1921. (Kadlec 2016, s. 117) Hned 16. února vypukly nepokoje v Kravařích poté, co se zdejší obyvatelé dozvěděli, že v Opavě či Moravské Ostravě probíhá sčítání lidu jiným způsobem, a to dokonce dvojjazyčnými tiskopisy, které si lidé vyplňují sami. (tamtéž) Kravařský občan Josef Slaný prohlásil, že v Kravařích nikdo nerozumí, co sčítací komisař zapisuje do popisných archů, neboť nikdo neumí číst česky. (zdejší obyvatelé ovládali švabach a kurent, nikoliv latinku) (tamtéž) Zdejší protestující lidé se nedali přesvědčit, že se jim ohledně sčítání národností neděje žádná křivda a poté, co komisař pohrozil, že v případě neklidu a nepořádku přijde vojsko, se dav „za chechotu a výskání rozprchl.“ (tamtéž) Sčítací komisaři si také osvojili taktiku přehazování otázek v sčítacím archu, čímž rozhodili zdejší obyvatele, kteří si odpovědi na otázky předem nastudovali, a tím pádem po přehození dávali v němčině zmatečné odpovědi, což bylo užito k argumentu, že daný sčítaný občan němčinu neovládá, tudíž to není jeho mateřský jazyk. (tamtéž)

Po skončení sčítání lidu okresní hejtman dr. Cichra uvedl, že výsledky cenzu pro československý stát jsou krajně nepříznivé, protože ve velké většině obcí bude napočteno více osob hlásících se k Němcům, než osob hlásících se k Čechům (či dokonce k Moravcům). (tamtéž) Obzvláště nepřátelsky se vůči sčítání lidu stavělo obyvatelstvo Kravař, Štěpánkovic a Bolatic, které se zdráhalo dávat sčítacím orgánům vůbec nějaká vysvětlení, žádajíc buď aby bylo sčítáno tak jako v Opavě sčítacími archy německými, anebo aby popisné archy byly německé a aby se zanášení údajů dělo jazykem německým. (tamtéž) Za účelem zlomení odporu bylo v těchto obcích ještě zesíleno četnictvo. (tamtéž) Byl zabaven článek v Hultschiner Zeitung, který obviňoval úřední orgány z nátlaku na sčítané osoby. (tamtéž)

Celkem bylo provedeno 138 trestních řízení. (tamtéž) Např. s kravařským občanem Františkem Trunczikem, který odmítal odpovídat na otázky sčítacímu komisaři, pokud nebudou zanášeny do německého sčítacího archu s odůvodněním, že si přeje, aby rozuměl tomu, co komisař do sčítacích archů zanáší. (tamtéž) Trunczykovi byla udělena pokuta 1 000 Kč, v případě nedobytnosti 30 dní vězení, jeho odvolání byla neúspěšná. (tamtéž) Ludgeřovickému faráři Aloisi Bittovi byla udělena pokuta 2 000 Kč, v případě nedobytnosti 20 dní vězení za to, že působil na své služebné, aby „činili údaje pravdě neodpovídající“ (čili aby se hlásili k německé národnosti), a taky za to, že trval na zapsání německé národnosti namísto československé u své osoby, přičemž po neúspěšném pokusu zapsání německé národnosti, se měl dopustit „hrubého jednání vůči sčítacímu komisaři.“ Oním hrubým jednáním byla věta: „Ale vy tomu nerozumíte!“ (tamtéž) Bitta se nakonec odvolal k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudek zrušil, u prvního přestupku totiž s Bittou probíhalo již jiné řízení a u toho druhého při obvinění nebyl dodržen zákon (Bitta nebyl nejprve sčítacím komisařem napomenut). (tamtéž)

V roce 1924 byly zveřejněny výsledky, kdy díky „objektivním úředním opravám“ bylo s německou národností na Hlučínsku napočítáno jen 7 707 osob (16,3 %), zatímco s čs. národností (v to započítány odpovědi Čechoslovák, Čech a Moravec) 39 209 osob. (tamtéž) Opět je třeba zmínit to, co už v textu zaznělo, v roce 1925 německým stranám odevzdalo svůj hlas 65% obyvatel Hlučínska. To ostře s výsledky sčítání lidu kontrastuje.

Koncem roku 1930 proběhlo druhé prvorepublikové sčítání lidu. (Kadlec 2016, s. 117) Toto sčítání již připouštělo změnu národnosti v průběhu života, nicméně pro zjištění národnostního složení Hlučínska to nemělo zásadní vliv, jelikož osoba hlásící se k německé národnosti musela prokázat, že němčinu zcela ovládá (písmem i slovy) a upřednostňuje ji v soukromé konverzaci, přičemž německy se hovoří i v rodině dané osoby (včetně třeba již zemřelých rodičů). (tamtéž) Pokud kromě němčiny tato osoba ovládala i „moravštinu,“ použily to úřady v argumentaci, proč dané osobě nemá být přiznána německá národnost. (tamtéž) Toto se stalo například Josefu Kaschnemu z Kobeřic, který neuspěl ani s odvoláním u Nejvyššího správního soudu. (tamtéž)

České národnostní organizace působící ve Slezsku, konkrétně Matice Opavská a Slezská matice osvěty lidové lobbovaly za to, aby byla přijata taková opatření, která by vedla k tomu, že ve sčítání lidu nebude na Hlučínsku zjištěn větší podíl německého obyvatelstva než v roce 1921. (tamtéž) Navrhovaly například, aby úřady umožnily na otázku národnostní identity tázané osoby i odpověď Moravec, Hlučíňák, po našemu či Slezak (Slezan), přičemž toto mělo být automaticky započítáno do národnosti československé. (tamtéž) Naopak slezští autonomisté v polském Slezsku v periodiku Hlas Horního Slezska navrhovali to, aby se zdejší obyvatelstvo mohlo přihlásit k slezské národnosti, neboť „tam jsou Slezané a nejsou tam ani Češi, ani Němci a jiné národnosti. (Kadlec 2016, s. 102) K umožnění svobodné kombinace místní/zemské identity se subjektivním přihlášení se k jedné širší národní identitě (Čech, Čechoslovák, Němec, Polák), jako tomu bylo na Těšínsku (Šlonzák-Čech, Šlonzák-Čechoslovák, Šlonzák-Němec, Šlonzák-Polák, Šlonzák-Šlonzák), však nedošlo, protože většina obyvatel Hlučínska by na tuto otázkou pravděpodobně odpověděla, že jsou Moravci-Němci či Slezané-Němci. (Kadlec 2016, s. 106, 124)

K většímu posunu tak nakonec nedošlo. Dokonce byla předem vypracovaná 4 stanoviska, která měla dané osobě vysvětlit, proč jí nemůže být přiznána národnost německá. (Kadlec 2016, s. 122) Stanoviska byla následující: 1) Sama strana uznává, že mateřská řeč její a nedospělých členů rodiny je moravská a že ve své rodině (domácnosti) mluví také tímto mateřským jazykem. 2) Při prověřené zkoušce se ukázalo, že německy mluví jen nedokonale, kdežto moravsky mluví tak, že i z řeči je patrno, že jest Moravec. 3) Dítky navštěvují českou školu. (!!!) 4) Výpověďmi sousedů a jiných věrohodných osob může býti československá národnost strany zjištěna. (tamtéž) Dva body tedy hraničily s naprostou drzostí, jelikož navštěvovat německou školu hlučínským dětem sám československý stát znemožňoval, a zatímco se zaměřoval na to, zda daná osoba mluví obstojně německy, na znalost spisovné češtiny zřetel nebral a její znalost si ani neověřoval.

Celkový oficiální výsledek tohoto sčítání byl následující: 49 316 osob československé národnosti (92,3 %) a jen 4 008 s národností německou (7,5 %). (Kadlec 2016, s. 124)

Situaci na Hlučínsku ještě více zkomplikovala hospodářská krize, která zdejší oblast citelně zasáhla. (muzeum-hlucinska.cz) Spousta lidí z oblasti tehdy našla pracovní uplatnění v Německu, které neváhalo v nabízení pracovních pozic upřednostňovat obyvatele Hlučínska před vlastními občany. (tamtéž) Obyvatelé oblasti tehdy začali vstupovat do Sudetoněmecké strany, ať už z přesvědčení nebo pod tíhou ekonomické situace. (tamtéž) Tradiční katolické a zemědělské strany, jež v regionu vždy dominovaly, výrazně ztratily ve prospěch Sudetoněmecké strany. (tamtéž)

3. Hlučínsko po opětovném připojení k Německu

Hlučínsko bylo na základě mnichovské dohody v roce 1938 připojeno zpět k Německu, tím se naplnily touhy a očekávání mnoha zdejších obyvatel. (muzeum-hlucinska.cz) Hlučínsko se nestalo součástí Sudetoněmecké župy, nýbrž bylo připojeno ke svému starému hornoslezskému okresu Ratiboř. (tamtéž) To, že se Německo, stará domoviny zdejších obyvatel, od císařských dob změnila, začali zdejší obyvatelé zjišťovat až postupně. (tamtéž) Zdejší území bylo považováno za historické říšské území, a tak zdejší obyvatelé na pomyslné škále „němectví“ předčili i Němce ze Sudet a z ostatních nově připojených území. (tamtéž) Spokojenost s novým stavem se projevovala dobrovolným poněmčováním příjmení, dobrovolným vstupem do armády či vstupy do nacistických spolků a složek. (tamtéž) Zdejší obyvatelé se stali plnoprávnými říšskými občany. (tamtéž). To s sebou neslo nejen práva, ale také povinnosti, a to včetně vojenské služby. (tamtéž) Z Hlučínska narukovalo celkem 12 000 mužů, přičemž 3 500 z nich padlo nebo zůstalo nezvěstných. (tamtéž) Právě teprve s rostoucím počtem narukovaných a zejména s rostoucím počtem padlých rostlo vystřízlivění zdejších lidí. (tamtéž) Poměrně nelibě Hlučíňané nesli, že jim nacistický režim zakazoval užívání zdejšího slezského nářečí na veřejnosti, nicméně zapojení se do odbojových struktur zde zůstalo okrajovou záležitostí. (tamtéž)

4. Hlučínsko po roce 1945

Československo, které nutilo zdejší obyvatelstvo za první republiky přihlásit se k československé národnosti, si znemožnilo mít argumenty k tomu, aby zdejší obyvatelstvo bylo po roce 1945 odsunuto, protože dle dekretu o odsunu byl vysídlen ten člověk, který se v roce 1930 hlásil k německé národnosti. (Nina Pavelčíková, Historie.cs 37:15-37:57) Zdejší obyvatelé se totiž v roce 1930 „přihlásili“ k národnosti československé. (tamtéž) Zcela vysídlena tak tedy byla pouze jedna (a to ryze německá) obec Třebom, výraznější odsun (nikoliv však úplný) se týkal rovněž Sudic. (tamtéž) Zbylým obcím se výraznější odsuny vyhnuly. (muzeum-hlucinska.cz) ČSR si odsun zdejšího obyvatelstva nemohla dovolit i z důvodu toho, že by padly veškeré prvorepublikové argumenty o tom, že zdejší obyvatelé jsou Češi. (tamtéž)

Na počátku 70. let byla mezi ČSSR a Západním Německem uzavřena dohoda, na jejímž základě zdejší vdovy (manželky padlých vojáků) a váleční poškozenci dostávali od SRN finanční kompenzaci v západní měně (resp. v bonech). (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem 42:25-42:50) Po roce 1989 se obyvatelům Hlučínska otevřela možnost získat německé občanství, pokud prokážou, že jsou potomky obyvatel Hlučínska v mužské linii. (Jan Brož 2018, euro.cz) Německé občanství má dnes třetina až polovina obyvatel Hlučínska. (tamtéž) K německé národnosti se však zde již téměř nikdo nehlásí, většina „Prajzaků“ se dnes hlásí k české národnosti. (tamtéž) Jediné, čím se z hlediska demografického složení Hlučínsko odlišuje, je vyšší podíl osob hlásící se k slezské národnosti (namísto české) a vyšší religiozita. (tamtéž)

5. Závěr

Tímto článkem jsem doufám dokázal, že se opravdu zdejší oblast od Moravy liší. Ale co už. Stejně se večer v televizi dozvíme, že tato oblast leží na „severu Moravy." Domácí rubrika jednoho nejmenovaného bulvárního deníku se jmenuje „Čechy/Morava." Je to vůči nám, obyvatelům Slezska, co zde máme kořeny několik století dozadu, fér? Je to správné? Co na tom, že téměř 3/4 mých předků po staletí žila v Hlučíně, Kobeřicích, Koblově či v dalších obcích a mimo území Hlučínska poté zejména na Těšínsku - v okolí Bohumína. Co na tom, že z Moravy pochází pouze 1/4 mých předků - konkrétně z Francovy Lhoty na Valašsku. Co na tom, že jsem vyrůstal v Bohumíně na Těšínsku - konkrétně v Záblatí a ve Skřečoni. Co na tom, že jsem v létě o prázdninách jezdil ke svým prarodičům do Orlové na Těšínsku a do Markvartovic na Hlučínsku, později do samotného Hlučína. Pro mnohé lidi z Čech i Moravy „su Moravák" (výraz „su" bych však v 1. osobě jednotného čísla nikdy nepoužil, jelikož „su" pro mne znamená „jsou," nikoliv „jsem" - pro sloveso být v 1. osobě vždy a pouze používám tvar „sem"). A pro média žiji i přes to všechno na „severu Moravy." Ono přehlížení není jen případ Hlučínska (Prajske). Je to i případ „rakouské" části Opavska (Cisařske) a Těšínska - to dokonce nikdy součástí Moravy nebylo, a to dokonce do roku 1977 ani v církevní správě. O těchto oblastech se podrobně rozepíši snad někdy příště.

Ono házení do Moravy pochopím pouze u oblastí ležících západně od Opavy, kde došlo po roce 1945 k vysídlení tamního obyvatelstva do Německa, přičemž nově příchozí obyvatelstvo tam přišlo převážně z Moravy. Tam ať to je klidně za onen „sever Moravy" pokládáno. Ale nikdy nebudu za onen „sever Moravy" pokládat Těšínsko, Císařskou a tu Prajskou, o které byl tento článek. Proč? Vážím si svých předků, vážím si místa, kde žiji.

Vážení přespolní, přestaňte vůči nám být konečně neuctiví, přestaňte s tím ignoranstvím. Děkuji. Snad jednoho dne otevřu ten bulvární deník, přičemž domácí rubrika v něm ponese název „Čechy/Morava/Slezsko."

pozn: V tomto článku jsem popsal státoprávní vývoj Hlučínska i problematiku prvorepublikového sčítání lidu. Článek je už tak moc dlouhý a na samotné obyvatelstvo mi nezbylo moc prostoru. Podrobněji se samotnému obyvatelstvu Hlučínska věnuji v mém dalším článku "Dějiny Hlučínska - obyvatelstvo."

6. Zdroje

ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha: Libri, 2004. ISBN 978-80-7277-172-1

ADAMOVÁ, Karolína, Antonín LOJEK a Jaromír TAUCHEN, SCHELLE, Karel, ed. Velké dějiny zemí Koruny české: Tématická řada: stát. Praha, Litomyšl: Paseka, 2015. ISBN 978-80-7432-652-3

MÜLLER, Karel a Pavel ŠOPÁK. Zmizelá Morava a Slezsko: Opava. Praha, Litomyšl: Paseka, 2010. ISBN 978-80-7432-017-0

VURM, Bohumil. Moravskoslezský kraj. Praga mystica, 2003. ISBN 978-80-902363-7-5

KLADIWA, Pavel, Dan GAWRECKI, Petr KADLEC, Andrea POKLUDOVÁ a Petr POPELKA. Národnostní statistika v českých zemích 1880-1930: mechanismy, problémy a důsledky národnostní klasifikace. Ostrava: Ostravská univerzita, 2016. ISBN 978-80-7422-551-2

Hlučínsko [online]. [cit. 2019-12-11]. Dostupné z webu Muzea Hlučínska

Něco více z historie Petřkovic [online]. [cit. 2019-12-11]. Dostupné z: webu městského obvodu Ostrava-Petřkovice

Audiovizuální zdroje:

Historie. CS: Být Prajzákem

Sloužil jsem ve Wehrmachtu

Autor: Adam Filák | čtvrtek 16.4.2020 7:35 | karma článku: 25.79 | přečteno: 3375x

Další články blogera

Adam Filák

Poláci vám propíchají pneumatiky!

Na konkurenčním médiu dnes vyšel článek, který popisuje, jak "Poláci" z Krzanowic propichují pneumatiky "Čechům" z Chuchelné před polskými obchody. Že prý "Polákům" dochází trpělivost s nakupujícími "Čechy." CHUDÁCI ČEŠI!!!!!!!!

12.11.2023 v 12:50 | Karma článku: 23.85 | Přečteno: 1606 | Diskuse

Adam Filák

Zamyšlení se nad kultem TGM

Na facebookové stránce ODS v dnešním příspěvku stojí: odkaz a hodnoty Tomáše Garrigua Masaryka žijí dodnes a my na ně nezapomeneme! A pak tam jsou ještě nějaké řeči, jak usiloval o moderní a demokratický stát. No...

14.9.2023 v 17:53 | Karma článku: 13.76 | Přečteno: 524 | Diskuse

Adam Filák

Sto let od obsazení Hatě a Píště Československem

Je to přesně 100 let, co československá vojska bez plebiscitu obsadila obce Hať a Píšť. Do té doby tvořící součást okresu Ratiboř v německém Horním Slezsku.

16.3.2023 v 13:48 | Karma článku: 12.65 | Přečteno: 563 | Diskuse

Adam Filák

Zamyšlení se nad ruským "medvědem"

Dostal jsem zajímavou reakci na můj předchozí článek. Tuto fotografii mohutného ruského medvěda, se kterým si není radno zahrávat. Je ale opravdu onen "medvěd" takto skutečně medvědí?

8.2.2023 v 11:39 | Karma článku: 18.04 | Přečteno: 439 | Diskuse

Další články z rubriky Ostrava

Jan Tichý(Bnj)

Derniéra

Česko je opravdu výjimečná země. Máme v čele místo premiéra derniéra. Jen nevíme, o jakou derniéru jde.

27.8.2022 v 15:19 | Karma článku: 27.63 | Přečteno: 584 | Diskuse

Adam Filák

Příběh mé slezské rodiny, aneb ve škole jsem se o tom neučil a neměl být učen

Hodiny dějepisu vypadaly zhruba takto. Do 19. století u nás nebylo nic. Všichni přišli odjinud. A vytvořili novou společnost. Byli to Češi. Přišli z Čech či Moravy. A proto jsme se učili dějiny Čech. U nás: bezčasí a bezhistoří.

23.12.2021 v 7:00 | Karma článku: 27.94 | Přečteno: 4375 | Diskuse

Mirka Pantlíková

O koťátku s bílými ponožkami

Nestává se často, že když po ránu vyjdete před dům narazíte na něco milého, co vás zaujme na první pohled. A to se mi se mi stalo nedávno.

27.10.2021 v 16:33 | Karma článku: 22.79 | Přečteno: 380 | Diskuse
Počet článků 14 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2529

Zajímám se o historii, historickou architekturu a politické dění. Baví mne cestování, poznávání a prozkoumávání měst. Svou pozornost soustřeďuji rovněž na současné válečné konflikty, zejména na Blízkém východě. Taktéž se hrdě hlásím ke Slezsku - historickému území většiny mých předků. Bakalářské vzdělání jsem získal v dvouoboru Politologie a Mezinárodní vztahy na FSS MU v Brně. Nyní studuji magisterský obor Politologie na FSV UK v Praze. Jsem editorem několika facebookových stránek propagující slezskou a hlučínskou identitu. Matka slezsko-německého původu (3/4 předků z Hlučínska, 1/8 ze Sudet a 1/8 z Bohumínska a Těšínska, přičemž "neprajzská větev," avšak rovněž německá, se na Hlučínsko přistěhovala v roce 1926). Otec "Čech" (1/2 předků z Valašska, 1/4 z Francie, 3/16 z Bohumínska a Těšínska a 1/16 z Haliče).

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...